Cesta na Jih

Nevim, jestli si vybavite, ze kam se vrtnu, tam leje. Plati to i v Asii.
Po dlouhem debatovani jsme se usnesli, ze Kambodza neprichazi v uvahu. Ani jeden z nas nebyl ve stavu psychicky ani fyzicky se vyrovnat s tamni dopravou, zebrajicimi lidmi, jidlem a nedostatkem hygieny. Misto toho mirime na jih.

Volba padla na druhy nejvetsi Thajsky ostrov, Koh Chang. Je ve snesitelne vzdalenosti od Bangkoku, ale dost daleko na to, aby si tam mohl clovek v klidu olizat rany. Na Internetu jsme nasli chaticky na jizni strane ostrova, bez silnice, z nejblizsi cesty se tam musi dva kilometry pesky. Poeticky nazev "Cliff Cottage" svadi k tomu snit o drinku pri zapadu slunce ve stinu palem a poslouchat priboj tristici se o utesy. Stranka navic slibuje, ze to je jediny bod na ostrove, kde muzete pozorovat zapad a vychod slunce zaroven.

S vidinou rajske idyly vyrazime na jih. Kratky nocni let z Chang Mai do Bangkoku. V letadle nas bylo jenom deset na cely Boeing 737 a cesta stala dvacet dolaru, tak by me zajimalo, jestli jsou tady aerolinky neco jako verejna charitativni instituce. Do bangkoku dorazime po pulnoci, taxikar na cestou do centra mesta bavi zpevem Elvise Presleyho a svoji malou sbirkou Buddhu na pristrojove desce. Trosku nam to zveda naladu. V Bagkoku musime vyzvednout Ricarda a Dalii, posledni cast nasi equippy a zaroven nejslabsi bod.

Az doted jsme byli pomerne silny tym salamistu, ale nase dve hrdlicky maji vic nez dost partnerskych problemu, ktere se projevuji i navenek. Asi to jinak nejde, kdyz Dalia je puvodem ze Syrie, nese si jejich kulturni hodnoty a Ricardo je moderni evropan kazdym coulem. Situace vypada tak, ze Dalia se neodvazila rodicum priznat ani po roce, ze ma pritele a po nasem malem vyletu se vraci do Svedska, kam jeji rodice emigrovali, kdyz byla mala a bude se tvarit, ze se nic nestalo. To Ricarda pochopitelne dost mrzi a vytvari to vybusnou situaci. Tezko jim ale muzete rict, at nejezdej, protoze si nechcete zkazit prazdniny parnerskou krizi. Dalia je prototyp ctenarky Cosmopolitanu, tak jsme vsichni zvedavy, jak to tady bude snaset. Snazili jsme se nasi princezne vysvetlit, ze Asie asi nebude nic pro ni, ale za kazdou cenu se chtela pridat.

V Bangkoku musime zabookovat letenky do Saigonu a objednat e-Visa na internetu. Prvni autobus na ostrov nam jede ve ctyri hodiny rano, tak se rozhodujeme stravit ten cas v internetove kavarne a ani neobjednavat hotel. Konecne dorazi Ric s Dalii. Dalia chce za kazdou cenu zustat v Bangkoku, aby mohla nakupovat. Napeti houstne. Snazime se ji vysvetlit, ze musime vyrazit brzo, abysme na ostrove sehnali ubytovani, ale marne. Nakonec vyrazi do hotelu se zabalit. Hodiny mijeji. Beze spani jsme vsichni podrazdeni a Ric s Dalii porad nikde. Konecne dorazi, deset minut pred ctvrtou. Autobus jsme zmeskali. dalsi autobus nam jede v sest a cekani se nekonecne vlece. Kazdy slovo muze zazehnout slovni bitku a tak radsi mlcime.

Nakonec nasedame do autobusu, mimochodem skutecne prvotridniho. Podari se nam trosku zdrimnout, ale autobus stavi na kazdem rohu. Sok prichazi, kdyz nas ridic budi zdanlive uprostred pustiny. Jedina budka a jinak nic. "Odtud si musite najmout taxika na trajekt." Mysleli, jsme, ze nas autobus doveze az do mestecka odkud trajekt vyrazi, ale jsme tak zmateni, ze se nakonec podvolujeme tlaku ridice a zustavame v pustine s jedinou moznosti: pronajmout si prave tento taxik. Chytry tah. Ridic nas bere surove na hul, zadne smlouvani nepomaha. Vi, ze musime stihnout trajekt,ze se chysta k desti a ze na pobrezi je to 15 kilometru. Rezignujeme, ale uz mame pomalu tehle zeme plne zuby.

Dorazime k trajektu a krute ze rozprsi. Takovou tropickou bouri jsem jeste nezazila, ani na severu. Na podlaze lodi mrtvi svabi, fuj. Prezivame pulhodinovou plavbu, ale jak se blizi pobrezi, klesa nam mysl. Neobydlene molo a par taxiku. Nase bydleni je na druhe strane ostrova. Ridicum se v tomhle pocasi nikam nechce, ani se jim nedivim. Silnice se pomalu meni v reku. Jeden z ridicu se konecne uvoli, ze nas vezme, ale chce aby se do taxiku nacpalo alespon deset lidi. To se nemuze povest.
Myslim, ze jsem se zapomnela zminit, ze taxiky v Thajsku jsou pick-upy s korbou potazenou igelitem. Proste sedite na korbe a kolik lidi se tam nacpe je vec umeni. S pasy, sedadly a bezpecnosti si tady nikdo hlavu nedela. Ridic chce za jednu cestu tolik, co prumerny Thajec vydela za dva mesice. Snazime se dohodnout na lidstejsi cene, protoze nikdo z nas studentu nema penez nazbyt. Tady dochazi k rozkolu ve skupine. Dalia dostava hystericky zachvat a posila nas vsechny do neslusnych mist...

Konecne souhlasime s cenou, mackame se deset lidi na korbe, dva zadni skoro padaji ven. Projizdime dvacet kilometru ostrovem, silnici neni videt a korba je zatopena. Dorazime na konec silnice, odtud musime dva kilometry pesky. Plouzime se blativou cestickou, vsechny veci v batohu promocene, az dorazime k rece. Most vzala voda, tak musime prejit po dvou kmenech.

Konecne vidime chaticky. Majitel je k nasi uleve Anglican. Chaticky jsou vic nez zakladni, ale jinak se tohle misto zda jako promoceny raj na zemi. Jestli jste nekdo cetl "Kdyz v raji prselo" od Otcenaska, tak to pusobi zhruba podobne. Jsem si jista, ze za slunecnyho pocasi bysme se odsud asi nehnuli. Ale takhle se vyhled z utesu na priboj zda trosku depresivni a kazda cesta k latrinam dolu z utesu, kde jsou chatrce, je o zlom krk. Prsi uz tri dny a tak chytam lehkou depresi, rozleza se po mne jako plisen, ale podle predpovedi, by snad zitra melo byt lip.
Tropicky dest je neco, co jsem nikdy predtim nezazila. Je to, jako kdyz se otevre nebe a vypusti sechno, co v nem je. Ne jako sprcha, ale jako kdyz vytahnete spunt z vany. Jenom bez konce. A do toho divoky vitr. V noci se bojim, ze nam to chaticku odfoukne a my poletime do Vietnamu bez letenky.
Ale bambus drzi a nepousti a nakonec se schoulim pod moskytieru, vypnu smysly a usinam...