Baturkarovy peripetie

Tak jsem se odmlcela na docela dlouho. Nejak nam v Thajku prestalo prat nejenom pocasi ale i okolnosti.Plan byl dorazit v utery vecer do Bangkoku a v poledne nasednout na letadlo smerem Saigon...Ale clovek mini, Pan Buh meni...

Z ostrova jsme dorazili rozlamani do Bangkoku, ja o neco vic, protoze se mi posledni dobou zacalo delat pekelne spatne v cemkoliv, co se hejbe. Tepla sprcha a normalni postel se zdaly jako luxus, ktery uz moje telo davno zapomnelo. Zvlastni pocit, zjistit, jak spinava vlastne jsem. Dali jsme se trosku dohromady, sbalili batuky na rano a odevzdali se spanku.

Rano me vytrhl z limbu plynuly proud anglicko-nemeckych nadavek. Hendrik normalne nekleje, tak jsem sokovane vylezla z postele, pripravena na to, ze nas v noci nekdo oloupil ovsechny nase pozemske statky. Situace nebyla tak dramaticka. Muj systematicky pritel (Hendrik je v tomhle smyslu fakt Prusak) jenom prave zjistil, ze zaabookoval letadlo na nespravny datum a letime az v patek misto ve stredu.Nemuzeme porad prijit na to, jak se to mohlo stat. Asi jsme patrali po tolika levnejch letech, az jsme si nakonec spletli okno v pocitaci...

Reakce jsou smisene. Dalia: "Jooo, dost casu na nakupovani!", Ric: "Super, dostaneme se na trhy na vode.", Julian a Kristina: "Sakra, uz chceme odsud...no co se da delat..." Hendrik si rve, co mu na sosulce zbejva z vlasu...
Nakonec ale ty dva dny nebyly k nicemu: Zvladli jsme kralovky palac a smaragdovyho Buddhu (Oproti ostatnim chramum podle me slabota, ale narodni hrdost), vylezli na zlatou horu (super vyhled, akorat misto chramu nahore souvenir shop) a vubec ochodili vsechny pamatky, co jsme posledne nestihli. Nakonec jsme jeli i tuk-tukem. Vyjednavani o tom, ze po ceste nebudou zadny zastavky na nakupovani falesnyho zlata se ukazalo jako jedno z nejtvrdsich jednani na zemi, prirovnala bych to k vyjednavani Izraelcu s Palestinou. Asi deset jich nas nechalo stat na kraji ulice, ale nakonec nas jeden vzal. Za petinasobne jizdne - fakt by me zajimalo, kolik komise maj z toho, ze zavlecou nicnetusici turisty do obchodu, kde je kompletne oberou.

Pristi den jsme museli pro mir ve skupine zasvetit nakupovani. Kacenka nekoupila nic - kdo si pocka do Vietnamu, ten se docka. V prvnim obchodaku jsem dostala totalni depresi - designove obleceni Thajci nakupovali u Armaniho. Nemohla bych si tam dovolit ani kafe. e vyloze jednoho navrhare jsem videla uchvatnou tuniku - mackane hnede hedvabi, strih ponco, proste jsem ji uplne videla na moji mamince, ale cena, na kterou jsem se odvazne sla zeptat, vyrazne presahovala nas rozpocet na celou cestu. Takze nic.
Zlata Lonely Planet. Nasli jsme si obchodak, kterej je jako triste s eskalatorama a klimatizaci. Tady jsme stravili osm hodin. Nekecam, OSM. Uz dlouho jsem nebyla tak vyrizena. Ale byla jsem statecna pritelkyne. Zadny hadriky a sperciky. Henk byl totiz na lovu. Z koristi vam prave pisu blog. Je malicka, bila a jmenuje se Asus eee PC. Zni to trosku,jako kdyz se zvraci, ale jinak je to minipocitac. Henk na nem chce napsat knihu v prestavkach na ceste a vzhledem k tomu, ze tu stoji pulku co v Evrope, mu tu hracku preju :-)
Vrcholem dne bylo kino. Vybirame film Mongol, o Cingischanovi. cnsky s thajskymi a anglickymi titulky :-) Naprosto vycerpani jsme se dopotaceli do palace kultury. Architektura je vyrazne pompezni, tipovala bych to na tricata leta, lustry a mosaiky. Cela vec vypada jako z minulosti, cetne uvadecu s baterkama. Platno je nicmene obri a zvuk ohromujici. Nejvic ohromujici je, kdyz z reproduktoru zazni: Please, pay honour to His Majesty, the King. Vsichni vstavaji a stoji v pozoru. Vstavame taky, za urazku krale si v Thajslu posedite dyl nez za pasovani heroinu. Nasleduji petiminutova smrt fotografii dobrotiveho monarchy, ktere ohromady skladaji kolaz, opet s jeho obrazem. Jsme z toho trosku v soku, v kine bysme to necekali, ale je to nejak v duchu tech tricatych let a propagandy a a pasuje to k prostredi...
Po kine se opakuje scenar ze zacatku blogu: balime batuzky a jdeme spat, protoze zejtra uzse snad konecne vydame do Vietnamu...