Svatba - začínáme plánovat...

Ahoj všichni,

po hoooodně dlouhý době opět pokračuju v bloggování. Jsem teď zrovna v New Yorku, plánovali jsme s nejdražší polovičkou dovolenou na Jamajce, ale Sandy nám ty plány rozfoukal do všech stran. Nejede tu metro, pohybovat se jde jen pěšmo. Minulé tři dny bylo doporučeno nevycházet. Což o to, Kačenka si nakoupila jídlo prozřetelně už v neděli, svíčky taky, voda už byla jenom s malinovou příchutí, ale to nic...Nakonec to nebylo takový drama.

Každopádně jsem se ale během těch dnů dala navážno do plánování tý velký svatby, kterou jsem všem slíbila :-D Jak asi všichni víte, vzali jsme se minulý rok 22. října na úřadě v nejužším kruhu rodinném z několika bohulibých (nemocná babička) i méně bohulibých (daně) důvodů.

Jako svatba se to pro nás ale nepočítá (nebo ne tak úplně), protože bez požehnání a bez pořádný oslavy se všema, který máme rádi, to není ono...

Takže jsem se do toho dala...Nakonec to teda asi bude v Berlíně, i když to byl boj. Že jsme teďka už oba Židi, bude to pěkně s rabínem, takže aspoň většina z Vás bude mít nějakou změnu :-D A že jsou v Berlíně všechno hrozný vydřiduši a za košer catering chtěj dva tisíce na hlavu, rozhodla se Kachna udělat všechno sama. Takže tenhle blog bude tak nějak asi o tom boji... (Henk si myslí, že jsem debil...).

Zatim to vypadá asi tak na 28. dubna nebo 19. května příští rok...Ale ještě neni nic jistýho...

Tak mi prosím do komentářů napište - dá se udělat svatba pro 150 lidí na koleně? Zbláznim se z toho? Vejdu se do rozpočtu?

Vaše Kachna

Lazo Plazo

Cesta do Nha Trang byla zazitek. Pred odjezdem autobusu jsme sedeli par hodin s baglama v kavarne: do hotelu uz jsme nesmelia nechteli jsme se vlacet se zatezi v horku. A v kavarne jsem se zamilovala. Do Ca Phe Sua Da. Je silny a sladky a je to kafe, pro pripad, ze by nekoho napadlo, ze jsem vymenila Henka:-) Vietnamci pijou kaficko s kondenzovanym mlickem a s ledem a je to nebe na zemi. Mlicka neni potreba moc, protoze je sladoucky a tak kafe zustane silny. Kombinace neodolatelna.
Nakonec jsme se nalodili na spaci autobus. Nikdy predtim jsem neco takovyho nevidela. Je to bus s normalnima palandama, fetky zastrcite do supliku, kterej je zaroven podhlavnik cestujiciho pred vama. Sikovny zarizeni, normalni autobusy jsou na noc mucidlo a pojedeme dvanact hodin. Ne, ze by to bylo tak daleko, ale stav silnic je neuteseny, misty vlastne zadny, protoze silnice chybi (ale ne moc casto :-) Byla bych se i vyspala, ale Vietnamsky tatik vedle me chrapal tak vydatne, ze z toho nebylo nic.
Se svitanim dorazime do letoviska. Vypada to spis jako stredomori nez jako Asie, sama italska tratorie. Ostatni nam zabookovali pokoj v hotelu a la socik padesata leta. Vzpomela jsem si na vsechny skoly v prirode. Po tom, co Henk z pokoje vyhnal osameleho svaba, jsme se nastehovali. Nastesti clovek v Nha Trang v hotelu moc casu nestravi. V meste samotnem toho moc k videni neni, ale chteli jsme si konecne uzit tech par dnu plazovy dovoleny, co jsme si slibili. Vyplnilo se: plaz bila a krasna, more modre, jidlo dobre, atmosfera lazenska. Na ctyri dny tak akorat. Ostatni si delali potapecsky kurs, ale Kacence na to nezbyly prostredky ani odvaha :-)
Nejlepsi zazitek byly restaurace. Nechteli jsme jist po italsku, protoze nejsme mekkousi, tak jsme vzdycky vecer zaparkovali v nejzivejsi hospudce, kterou jsme nasli v okolnich ulickach. Smestnali jsme se na pidi plastikovy zidlicky na chodniku a zacala zabava. Menu bylo jenom ve Vitnamstine, tak jsme zavreli oci, na neco ukayali a cekali, co pristane na stole. Ric byl dovaznejsi, chodil od stolu ke stolu, dival se po talirich a pak ukazal na to, co chce. Kazdopadne se vsichni, vcetne obsluhy docela pobavili. Jidlo bylo vynikajici. Vsechny odpadky se autenticky hazej pod stul a kdyz se hosti zvednou, obsluha je smete do strouhy.
At zije zivotni prostredi!
Prece jenom ale plaz neni na dlouho, tak nas zase ceka nocni autobus, tentokrat do Hoi An, abysme zase nacerpali neco stredoveke krasy....

Tak se nezadarilo....

Je mi to fakt lito, ale blogovani z Vietnamu bylo totalni fiasko....Henk si zarlive strezil svoji hracku, tak uz jsem se na net nedostala:-) Tak hrozny to ve skutecnosti nebylo, ale Vietnam byl pohlcujici a porad jsem se presunovali, takze na psani nezbyl cas ani sila.
Ted uz jsem zase v Evrope, tak doufam, ze to dohonim a popisu dodatecne nase stace, protoze to stalo za to.
Zejtra me zase ceka strategicky presun doAnglie na predani kousku papiru, ktery znamena asi tolik, ze jsem vydrzela rok studovat. I snaha se ceni :-) Ale budu mit slusivou komzi a kloboucek, ve kterym vypada kazdej jako blbecek, hec :-) Povesim sem nejaky fotky, abyste se taky pobavili. A pak uz hura domu!
Jestli si chcete v mezicase pocist v Henkove blogu tak odkaz je http://vs-strenggeheim.blogspot.com/, na rozdil ode me neni takovej lenoch a taky je technicky vybavenejsi, takze je to i s fotkama :-) Bohuzel v Helmutstine.
Cast fotek je i na http://www.flickr.com/photos/strenggeheim/
Udelam, az se vratim asi nejakou poradnou prehlidku fotek s thajskym jidlem a Ca Phe Sua Da (Vietnamsky kafe s ledem a kondenzovanym mlickem), tak uz si bruste chutovy bunky!
Vase kachna

Na navsteve u Strycka Ho

Verte tomu, nebo ne, ale konecne jme se dobrali do Vietnamu. Uz jsme mysleli, ze se z Thajka nikdy nevykopem. To by byla ovsem kaardinalni chyba: Vietnam je uzasnej, jakkoliv lacine to zni.
Ale poporadku: Let byl otresnej, zadny prekvapeni. Spatne mi zacalo bejt uz v taxiku, pak se pridala klimatizace na letisti a mam naprosto bozi nachlazeni, kombinavany s nevolnosti. Pri zhruba 35 stuonych ve stinu, ach jo. Jestli teda nemam malarii, docela se na to cejtim :-) No nic, proste jsem k veceru dorazili k Vietnamske imigraci. Prvni drama: Nemame hotove dolary na zaplaceni viz, jenom karty a seky. To nam tady moc nepomuze - v zone nikoho nejsou bankomaty a Vietnamci nemaj masinky na karty. Urednice pasuje JEDNU osobu, ktera muze vymenit seky za hotove za pasovou kontrolu. Sice nekrestansky kurs, ale jsme stastny, ze nebudeme byvakovat na letisti jako Tom Hanks :-) Humorne je, ze ani imigrace nechce Dongy, ale dolary. (Zadnej div, jedna koruna je asi 1000 dongu, coz mi oproti ostatnim dost usnadnuje prepocitavani - poskrtam tri nuly a jsem doma)Vyplnujeme asi dest formularu, a to jsme meli uz viza predschvaleny z ambasady. Urednici jsou stastny, kdyz zjisti, ze jsem z Cech, ptaji se me na fotbal jestli jsem vdana.

Dostavame se ven a hledame autobus. Kourici ridic nas odmavne s tim, ze uz nikam nejede, protoze je pozde. Neni jeste sedm a jizdne 3500 a 75000 je pro nase studentske kapsy rozdil. Ale potkavame socialistickou realitu - kdyz nejede, nejede. Na letisti se nam stat nechce,tak nakonec volime taxik. Neuveritelne. V Saigonu je registrovanych pet milionu motorek. Nejsou tady semafory. Proud m otorkaru a par aut se riti ulicemi - bez zastaveni. Na krizovatce trosku zpomali a misi se dohromady. Natocili jsme nekolik videi, protoze to je neco, co jsme jinde nevideli. O fenomenu motorismu v jihovychodni Asii musim napsat zvlastni blog, je to neco podle ceho poznate regiony lip nez podle jidla. Nas taxikar zmackne nozicku malemu chlapeckovi na motorce vedle nas. Matka na nej gestikuluje, ale zadna konfrontace se nekona, kazdy pokracuje ve svem proudu dal. Jenom doufam, ze to ten chudacek nebude mit zlomeny.

Nasleduje dalsi skupinova trenice - Ric a Dalia set6ri na potapecsky kurs, takze chtej bydlet klidne v popelnici, ale hlavne levne. To same s jidlem. Nakonec bydlime za kilco na osobu v krasnym hotylku ve francouzkym kolonialnim stylu, i se snidani, internetem a vlastni koupelnou. Ric chtel sehnat neco pod pet dolaru za pokoj, ale ja nechci bydlet se svabama. K veceri nevime, jakou restauraci vybrat. Vsechny vypadaji lakave za tricet korun se kralovsky najite jakoukoliv svetovou kuchyni. V mezicase jsme zkusili vitnamskou, italskou a indickou a vsechny byly vynikajici.

S ceskou minulosti je mi trapne znit jako reklama na komunisty, ale nemuzu si pomoct. Srovnani Thajska a Vietnamu je tak kriklavy, ze se neda jenom tak prejit. Vietnam ma komunisticky rezim s trzni ekonomii a statem podporovanym podnikanim - podobne jako Cina (Nejak mi v tom chybi ten zakladni komunisticky prvek, ale asi mi neco unika). Thajsko ma vladu zhruba prirovnatelnou k Turecku - silna armada svrhava vlady, kdy korupce nebo neschopnost dosahne urciteho bodu, ale neda se mluvit o junte, protoze armada ma stoprocentni podporu lidu a vetsinu casu stoji v pozadi.
Vietnam je cistounky, civilizovany a lide jsou privetivi a napomocni. Ocividne maji turisty radi nejenom jako zdroj prijmu, ale jsou skutecne hrdi na svoji zemi a snazi se vsemozne zprostredkovat ten zazitek i navstevnikum. Jejich touha, aby se o Vietnamu vedelo jako o raji na zemi je dojemna a uzasna zaroven. Vietnamci taky mluvi anglicky o dost lepe nez Thajci.


Zatim jsou moje zazitky vicemene jako nesouvisla kolekce, ale aspon mar konkretnich veci, po vsi te propagande:
Vtipne bylo, kdyz se me na trhu prodavacky ptaly, jetli si muzou sahnout na moji kuzi - oni se snazi byt co nejbelejsi - asi chceme vsichni co nemuzeme mit :-)
Trhy jsou uzasne: drevene plachetnice, kuchynske noze ostre jako britva, hedvabi...nemohla jsem se odrthnout.
Cu chi tunely - system chodbicek pod zemi, kterymi Vitnamci bojovali proti Americanum - dostala jsem klaustrofobii a musela ven. Nepredstavitelne, ze tam lidi zili treba pet let a dostali se ven jenom v noci. Da se tam jenom plazit po kolenou, je tam horko a zadnej vzduch...
Delta Mekongu, obrovska a plodna - vsude rejze a zensky ve spicatejch kloboucich...

Doufam, ze jsem Vam udelala chute na priste - ja se ted taky musim najist. Za hodinu nam jede spaci autobus na sever, do Nha Trangu...Napisu driv nez zase za tejden, slibuju:-)

Baturkarovy peripetie

Tak jsem se odmlcela na docela dlouho. Nejak nam v Thajku prestalo prat nejenom pocasi ale i okolnosti.Plan byl dorazit v utery vecer do Bangkoku a v poledne nasednout na letadlo smerem Saigon...Ale clovek mini, Pan Buh meni...

Z ostrova jsme dorazili rozlamani do Bangkoku, ja o neco vic, protoze se mi posledni dobou zacalo delat pekelne spatne v cemkoliv, co se hejbe. Tepla sprcha a normalni postel se zdaly jako luxus, ktery uz moje telo davno zapomnelo. Zvlastni pocit, zjistit, jak spinava vlastne jsem. Dali jsme se trosku dohromady, sbalili batuky na rano a odevzdali se spanku.

Rano me vytrhl z limbu plynuly proud anglicko-nemeckych nadavek. Hendrik normalne nekleje, tak jsem sokovane vylezla z postele, pripravena na to, ze nas v noci nekdo oloupil ovsechny nase pozemske statky. Situace nebyla tak dramaticka. Muj systematicky pritel (Hendrik je v tomhle smyslu fakt Prusak) jenom prave zjistil, ze zaabookoval letadlo na nespravny datum a letime az v patek misto ve stredu.Nemuzeme porad prijit na to, jak se to mohlo stat. Asi jsme patrali po tolika levnejch letech, az jsme si nakonec spletli okno v pocitaci...

Reakce jsou smisene. Dalia: "Jooo, dost casu na nakupovani!", Ric: "Super, dostaneme se na trhy na vode.", Julian a Kristina: "Sakra, uz chceme odsud...no co se da delat..." Hendrik si rve, co mu na sosulce zbejva z vlasu...
Nakonec ale ty dva dny nebyly k nicemu: Zvladli jsme kralovky palac a smaragdovyho Buddhu (Oproti ostatnim chramum podle me slabota, ale narodni hrdost), vylezli na zlatou horu (super vyhled, akorat misto chramu nahore souvenir shop) a vubec ochodili vsechny pamatky, co jsme posledne nestihli. Nakonec jsme jeli i tuk-tukem. Vyjednavani o tom, ze po ceste nebudou zadny zastavky na nakupovani falesnyho zlata se ukazalo jako jedno z nejtvrdsich jednani na zemi, prirovnala bych to k vyjednavani Izraelcu s Palestinou. Asi deset jich nas nechalo stat na kraji ulice, ale nakonec nas jeden vzal. Za petinasobne jizdne - fakt by me zajimalo, kolik komise maj z toho, ze zavlecou nicnetusici turisty do obchodu, kde je kompletne oberou.

Pristi den jsme museli pro mir ve skupine zasvetit nakupovani. Kacenka nekoupila nic - kdo si pocka do Vietnamu, ten se docka. V prvnim obchodaku jsem dostala totalni depresi - designove obleceni Thajci nakupovali u Armaniho. Nemohla bych si tam dovolit ani kafe. e vyloze jednoho navrhare jsem videla uchvatnou tuniku - mackane hnede hedvabi, strih ponco, proste jsem ji uplne videla na moji mamince, ale cena, na kterou jsem se odvazne sla zeptat, vyrazne presahovala nas rozpocet na celou cestu. Takze nic.
Zlata Lonely Planet. Nasli jsme si obchodak, kterej je jako triste s eskalatorama a klimatizaci. Tady jsme stravili osm hodin. Nekecam, OSM. Uz dlouho jsem nebyla tak vyrizena. Ale byla jsem statecna pritelkyne. Zadny hadriky a sperciky. Henk byl totiz na lovu. Z koristi vam prave pisu blog. Je malicka, bila a jmenuje se Asus eee PC. Zni to trosku,jako kdyz se zvraci, ale jinak je to minipocitac. Henk na nem chce napsat knihu v prestavkach na ceste a vzhledem k tomu, ze tu stoji pulku co v Evrope, mu tu hracku preju :-)
Vrcholem dne bylo kino. Vybirame film Mongol, o Cingischanovi. cnsky s thajskymi a anglickymi titulky :-) Naprosto vycerpani jsme se dopotaceli do palace kultury. Architektura je vyrazne pompezni, tipovala bych to na tricata leta, lustry a mosaiky. Cela vec vypada jako z minulosti, cetne uvadecu s baterkama. Platno je nicmene obri a zvuk ohromujici. Nejvic ohromujici je, kdyz z reproduktoru zazni: Please, pay honour to His Majesty, the King. Vsichni vstavaji a stoji v pozoru. Vstavame taky, za urazku krale si v Thajslu posedite dyl nez za pasovani heroinu. Nasleduji petiminutova smrt fotografii dobrotiveho monarchy, ktere ohromady skladaji kolaz, opet s jeho obrazem. Jsme z toho trosku v soku, v kine bysme to necekali, ale je to nejak v duchu tech tricatych let a propagandy a a pasuje to k prostredi...
Po kine se opakuje scenar ze zacatku blogu: balime batuzky a jdeme spat, protoze zejtra uzse snad konecne vydame do Vietnamu...

Cesta na Jih

Nevim, jestli si vybavite, ze kam se vrtnu, tam leje. Plati to i v Asii.
Po dlouhem debatovani jsme se usnesli, ze Kambodza neprichazi v uvahu. Ani jeden z nas nebyl ve stavu psychicky ani fyzicky se vyrovnat s tamni dopravou, zebrajicimi lidmi, jidlem a nedostatkem hygieny. Misto toho mirime na jih.

Volba padla na druhy nejvetsi Thajsky ostrov, Koh Chang. Je ve snesitelne vzdalenosti od Bangkoku, ale dost daleko na to, aby si tam mohl clovek v klidu olizat rany. Na Internetu jsme nasli chaticky na jizni strane ostrova, bez silnice, z nejblizsi cesty se tam musi dva kilometry pesky. Poeticky nazev "Cliff Cottage" svadi k tomu snit o drinku pri zapadu slunce ve stinu palem a poslouchat priboj tristici se o utesy. Stranka navic slibuje, ze to je jediny bod na ostrove, kde muzete pozorovat zapad a vychod slunce zaroven.

S vidinou rajske idyly vyrazime na jih. Kratky nocni let z Chang Mai do Bangkoku. V letadle nas bylo jenom deset na cely Boeing 737 a cesta stala dvacet dolaru, tak by me zajimalo, jestli jsou tady aerolinky neco jako verejna charitativni instituce. Do bangkoku dorazime po pulnoci, taxikar na cestou do centra mesta bavi zpevem Elvise Presleyho a svoji malou sbirkou Buddhu na pristrojove desce. Trosku nam to zveda naladu. V Bagkoku musime vyzvednout Ricarda a Dalii, posledni cast nasi equippy a zaroven nejslabsi bod.

Az doted jsme byli pomerne silny tym salamistu, ale nase dve hrdlicky maji vic nez dost partnerskych problemu, ktere se projevuji i navenek. Asi to jinak nejde, kdyz Dalia je puvodem ze Syrie, nese si jejich kulturni hodnoty a Ricardo je moderni evropan kazdym coulem. Situace vypada tak, ze Dalia se neodvazila rodicum priznat ani po roce, ze ma pritele a po nasem malem vyletu se vraci do Svedska, kam jeji rodice emigrovali, kdyz byla mala a bude se tvarit, ze se nic nestalo. To Ricarda pochopitelne dost mrzi a vytvari to vybusnou situaci. Tezko jim ale muzete rict, at nejezdej, protoze si nechcete zkazit prazdniny parnerskou krizi. Dalia je prototyp ctenarky Cosmopolitanu, tak jsme vsichni zvedavy, jak to tady bude snaset. Snazili jsme se nasi princezne vysvetlit, ze Asie asi nebude nic pro ni, ale za kazdou cenu se chtela pridat.

V Bangkoku musime zabookovat letenky do Saigonu a objednat e-Visa na internetu. Prvni autobus na ostrov nam jede ve ctyri hodiny rano, tak se rozhodujeme stravit ten cas v internetove kavarne a ani neobjednavat hotel. Konecne dorazi Ric s Dalii. Dalia chce za kazdou cenu zustat v Bangkoku, aby mohla nakupovat. Napeti houstne. Snazime se ji vysvetlit, ze musime vyrazit brzo, abysme na ostrove sehnali ubytovani, ale marne. Nakonec vyrazi do hotelu se zabalit. Hodiny mijeji. Beze spani jsme vsichni podrazdeni a Ric s Dalii porad nikde. Konecne dorazi, deset minut pred ctvrtou. Autobus jsme zmeskali. dalsi autobus nam jede v sest a cekani se nekonecne vlece. Kazdy slovo muze zazehnout slovni bitku a tak radsi mlcime.

Nakonec nasedame do autobusu, mimochodem skutecne prvotridniho. Podari se nam trosku zdrimnout, ale autobus stavi na kazdem rohu. Sok prichazi, kdyz nas ridic budi zdanlive uprostred pustiny. Jedina budka a jinak nic. "Odtud si musite najmout taxika na trajekt." Mysleli, jsme, ze nas autobus doveze az do mestecka odkud trajekt vyrazi, ale jsme tak zmateni, ze se nakonec podvolujeme tlaku ridice a zustavame v pustine s jedinou moznosti: pronajmout si prave tento taxik. Chytry tah. Ridic nas bere surove na hul, zadne smlouvani nepomaha. Vi, ze musime stihnout trajekt,ze se chysta k desti a ze na pobrezi je to 15 kilometru. Rezignujeme, ale uz mame pomalu tehle zeme plne zuby.

Dorazime k trajektu a krute ze rozprsi. Takovou tropickou bouri jsem jeste nezazila, ani na severu. Na podlaze lodi mrtvi svabi, fuj. Prezivame pulhodinovou plavbu, ale jak se blizi pobrezi, klesa nam mysl. Neobydlene molo a par taxiku. Nase bydleni je na druhe strane ostrova. Ridicum se v tomhle pocasi nikam nechce, ani se jim nedivim. Silnice se pomalu meni v reku. Jeden z ridicu se konecne uvoli, ze nas vezme, ale chce aby se do taxiku nacpalo alespon deset lidi. To se nemuze povest.
Myslim, ze jsem se zapomnela zminit, ze taxiky v Thajsku jsou pick-upy s korbou potazenou igelitem. Proste sedite na korbe a kolik lidi se tam nacpe je vec umeni. S pasy, sedadly a bezpecnosti si tady nikdo hlavu nedela. Ridic chce za jednu cestu tolik, co prumerny Thajec vydela za dva mesice. Snazime se dohodnout na lidstejsi cene, protoze nikdo z nas studentu nema penez nazbyt. Tady dochazi k rozkolu ve skupine. Dalia dostava hystericky zachvat a posila nas vsechny do neslusnych mist...

Konecne souhlasime s cenou, mackame se deset lidi na korbe, dva zadni skoro padaji ven. Projizdime dvacet kilometru ostrovem, silnici neni videt a korba je zatopena. Dorazime na konec silnice, odtud musime dva kilometry pesky. Plouzime se blativou cestickou, vsechny veci v batohu promocene, az dorazime k rece. Most vzala voda, tak musime prejit po dvou kmenech.

Konecne vidime chaticky. Majitel je k nasi uleve Anglican. Chaticky jsou vic nez zakladni, ale jinak se tohle misto zda jako promoceny raj na zemi. Jestli jste nekdo cetl "Kdyz v raji prselo" od Otcenaska, tak to pusobi zhruba podobne. Jsem si jista, ze za slunecnyho pocasi bysme se odsud asi nehnuli. Ale takhle se vyhled z utesu na priboj zda trosku depresivni a kazda cesta k latrinam dolu z utesu, kde jsou chatrce, je o zlom krk. Prsi uz tri dny a tak chytam lehkou depresi, rozleza se po mne jako plisen, ale podle predpovedi, by snad zitra melo byt lip.
Tropicky dest je neco, co jsem nikdy predtim nezazila. Je to, jako kdyz se otevre nebe a vypusti sechno, co v nem je. Ne jako sprcha, ale jako kdyz vytahnete spunt z vany. Jenom bez konce. A do toho divoky vitr. V noci se bojim, ze nam to chaticku odfoukne a my poletime do Vietnamu bez letenky.
Ale bambus drzi a nepousti a nakonec se schoulim pod moskytieru, vypnu smysly a usinam...

Kurs vareni

Neprozretelne jsme se zapsali na kurs vareni uz na zacatku pobytu. ("Trp kozace, budes atamanem.") Po vcerejsim zazitku bysme asi vsichni uzili den nic nedelani, ale museli jsme se vykopat z postele uz v osm.
Vyzvedl nas usmevavy pan jmenem Pot. Prihodne jmeno pro kuchare. Jedine podezrela vec na nem byla, ze byl hubenej jako tycinka a moc se nezdal na sefkuchare.
Cervenym pic-up/autobusem (skvela variace na taxik a MHD v jednom) vyrazime napred na trh. Thajsky trhy s potravinama proste nemuzu. Nejde to. Vystavujou maso a ryby, jenom tak na stole, zadnej led, folie, nic. Sedaj na to mouchy, kladou vajicka a otresne to smrdi. Premaham se, pod nos natru kapku tygri masti a vzhuru do haly. Pot nam ukazuje jednotlive druhy curry pasty, pomazanku z krevet, ruzny bylinky a koreni, co Thajci pridavaji do jidla. Zajimava zkusenost, ale docela se mi ulevilo. kdyz jsme konecne vyrazili smerem ke skole.
Skola je venku v zahrade rodinneho domecku, zahrada je nadherna a kvetouci, na terase na nas ceka osm velkych nozu, osm voku na osmi plotynkach a osm prkynek. Skoro jako v pohadce.
Ucime se celkem asi deset jidel. Polevku Tom Yum a nudle, kari, ruzny salaty, moucniky jako mlecna ryze s mangem. Sama dobrota. Dostali jsme jako darek mailem kucharku. Jestli objevim, jak jsem prilozit soubor, tak ji tu budete za chvilku mit. Vetsina jidel je smrtelne jednoduchejch, priprava trva nanejvys 20 minut a chutnaj opravdu vynikajicne. Ukazalo se, ze hubenost pana Pota neni na skodu jeho kucharskemu umeni.
Nejvetsi problem ale byl vsechny ty jidla snist. Dorazili jsme do hotelu nacpany k puknuti, nechceme se hejbat, nechceme uz nikdy v zivote jist...
Ale uprimne: po tydnu ciste asijky kuchyne bych dala kone za obycejnej hamburger. Ale kdyz tady "restaurace u zlateho M" stoji trikrat tolik co normalni jidlo, tak mi to prijde amoralni...
Jdu se odvalit....Jsem jako kulicka.
Vase Kachna