Cesta do Nha Trang byla zazitek. Pred odjezdem autobusu jsme sedeli par hodin s baglama v kavarne: do hotelu uz jsme nesmelia nechteli jsme se vlacet se zatezi v horku. A v kavarne jsem se zamilovala. Do Ca Phe Sua Da. Je silny a sladky a je to kafe, pro pripad, ze by nekoho napadlo, ze jsem vymenila Henka:-) Vietnamci pijou kaficko s kondenzovanym mlickem a s ledem a je to nebe na zemi. Mlicka neni potreba moc, protoze je sladoucky a tak kafe zustane silny. Kombinace neodolatelna.
Nakonec jsme se nalodili na spaci autobus. Nikdy predtim jsem neco takovyho nevidela. Je to bus s normalnima palandama, fetky zastrcite do supliku, kterej je zaroven podhlavnik cestujiciho pred vama. Sikovny zarizeni, normalni autobusy jsou na noc mucidlo a pojedeme dvanact hodin. Ne, ze by to bylo tak daleko, ale stav silnic je neuteseny, misty vlastne zadny, protoze silnice chybi (ale ne moc casto :-) Byla bych se i vyspala, ale Vietnamsky tatik vedle me chrapal tak vydatne, ze z toho nebylo nic.
Se svitanim dorazime do letoviska. Vypada to spis jako stredomori nez jako Asie, sama italska tratorie. Ostatni nam zabookovali pokoj v hotelu a la socik padesata leta. Vzpomela jsem si na vsechny skoly v prirode. Po tom, co Henk z pokoje vyhnal osameleho svaba, jsme se nastehovali. Nastesti clovek v Nha Trang v hotelu moc casu nestravi. V meste samotnem toho moc k videni neni, ale chteli jsme si konecne uzit tech par dnu plazovy dovoleny, co jsme si slibili. Vyplnilo se: plaz bila a krasna, more modre, jidlo dobre, atmosfera lazenska. Na ctyri dny tak akorat. Ostatni si delali potapecsky kurs, ale Kacence na to nezbyly prostredky ani odvaha :-)
Nejlepsi zazitek byly restaurace. Nechteli jsme jist po italsku, protoze nejsme mekkousi, tak jsme vzdycky vecer zaparkovali v nejzivejsi hospudce, kterou jsme nasli v okolnich ulickach. Smestnali jsme se na pidi plastikovy zidlicky na chodniku a zacala zabava. Menu bylo jenom ve Vitnamstine, tak jsme zavreli oci, na neco ukayali a cekali, co pristane na stole. Ric byl dovaznejsi, chodil od stolu ke stolu, dival se po talirich a pak ukazal na to, co chce. Kazdopadne se vsichni, vcetne obsluhy docela pobavili. Jidlo bylo vynikajici. Vsechny odpadky se autenticky hazej pod stul a kdyz se hosti zvednou, obsluha je smete do strouhy.
At zije zivotni prostredi!
Prece jenom ale plaz neni na dlouho, tak nas zase ceka nocni autobus, tentokrat do Hoi An, abysme zase nacerpali neco stredoveke krasy....
Friday, July 11, 2008
Tak se nezadarilo....
Je mi to fakt lito, ale blogovani z Vietnamu bylo totalni fiasko....Henk si zarlive strezil svoji hracku, tak uz jsem se na net nedostala:-) Tak hrozny to ve skutecnosti nebylo, ale Vietnam byl pohlcujici a porad jsem se presunovali, takze na psani nezbyl cas ani sila.
Ted uz jsem zase v Evrope, tak doufam, ze to dohonim a popisu dodatecne nase stace, protoze to stalo za to.
Zejtra me zase ceka strategicky presun doAnglie na predani kousku papiru, ktery znamena asi tolik, ze jsem vydrzela rok studovat. I snaha se ceni :-) Ale budu mit slusivou komzi a kloboucek, ve kterym vypada kazdej jako blbecek, hec :-) Povesim sem nejaky fotky, abyste se taky pobavili. A pak uz hura domu!
Jestli si chcete v mezicase pocist v Henkove blogu tak odkaz je http://vs-strenggeheim.blogspot.com/, na rozdil ode me neni takovej lenoch a taky je technicky vybavenejsi, takze je to i s fotkama :-) Bohuzel v Helmutstine.
Cast fotek je i na http://www.flickr.com/photos/strenggeheim/
Udelam, az se vratim asi nejakou poradnou prehlidku fotek s thajskym jidlem a Ca Phe Sua Da (Vietnamsky kafe s ledem a kondenzovanym mlickem), tak uz si bruste chutovy bunky!
Vase kachna
Ted uz jsem zase v Evrope, tak doufam, ze to dohonim a popisu dodatecne nase stace, protoze to stalo za to.
Zejtra me zase ceka strategicky presun doAnglie na predani kousku papiru, ktery znamena asi tolik, ze jsem vydrzela rok studovat. I snaha se ceni :-) Ale budu mit slusivou komzi a kloboucek, ve kterym vypada kazdej jako blbecek, hec :-) Povesim sem nejaky fotky, abyste se taky pobavili. A pak uz hura domu!
Jestli si chcete v mezicase pocist v Henkove blogu tak odkaz je http://vs-strenggeheim.blogspot.com/, na rozdil ode me neni takovej lenoch a taky je technicky vybavenejsi, takze je to i s fotkama :-) Bohuzel v Helmutstine.
Cast fotek je i na http://www.flickr.com/photos/strenggeheim/
Udelam, az se vratim asi nejakou poradnou prehlidku fotek s thajskym jidlem a Ca Phe Sua Da (Vietnamsky kafe s ledem a kondenzovanym mlickem), tak uz si bruste chutovy bunky!
Vase kachna
Monday, June 23, 2008
Na navsteve u Strycka Ho
Verte tomu, nebo ne, ale konecne jme se dobrali do Vietnamu. Uz jsme mysleli, ze se z Thajka nikdy nevykopem. To by byla ovsem kaardinalni chyba: Vietnam je uzasnej, jakkoliv lacine to zni.
Ale poporadku: Let byl otresnej, zadny prekvapeni. Spatne mi zacalo bejt uz v taxiku, pak se pridala klimatizace na letisti a mam naprosto bozi nachlazeni, kombinavany s nevolnosti. Pri zhruba 35 stuonych ve stinu, ach jo. Jestli teda nemam malarii, docela se na to cejtim :-) No nic, proste jsem k veceru dorazili k Vietnamske imigraci. Prvni drama: Nemame hotove dolary na zaplaceni viz, jenom karty a seky. To nam tady moc nepomuze - v zone nikoho nejsou bankomaty a Vietnamci nemaj masinky na karty. Urednice pasuje JEDNU osobu, ktera muze vymenit seky za hotove za pasovou kontrolu. Sice nekrestansky kurs, ale jsme stastny, ze nebudeme byvakovat na letisti jako Tom Hanks :-) Humorne je, ze ani imigrace nechce Dongy, ale dolary. (Zadnej div, jedna koruna je asi 1000 dongu, coz mi oproti ostatnim dost usnadnuje prepocitavani - poskrtam tri nuly a jsem doma)Vyplnujeme asi dest formularu, a to jsme meli uz viza predschvaleny z ambasady. Urednici jsou stastny, kdyz zjisti, ze jsem z Cech, ptaji se me na fotbal jestli jsem vdana.
Dostavame se ven a hledame autobus. Kourici ridic nas odmavne s tim, ze uz nikam nejede, protoze je pozde. Neni jeste sedm a jizdne 3500 a 75000 je pro nase studentske kapsy rozdil. Ale potkavame socialistickou realitu - kdyz nejede, nejede. Na letisti se nam stat nechce,tak nakonec volime taxik. Neuveritelne. V Saigonu je registrovanych pet milionu motorek. Nejsou tady semafory. Proud m otorkaru a par aut se riti ulicemi - bez zastaveni. Na krizovatce trosku zpomali a misi se dohromady. Natocili jsme nekolik videi, protoze to je neco, co jsme jinde nevideli. O fenomenu motorismu v jihovychodni Asii musim napsat zvlastni blog, je to neco podle ceho poznate regiony lip nez podle jidla. Nas taxikar zmackne nozicku malemu chlapeckovi na motorce vedle nas. Matka na nej gestikuluje, ale zadna konfrontace se nekona, kazdy pokracuje ve svem proudu dal. Jenom doufam, ze to ten chudacek nebude mit zlomeny.
Nasleduje dalsi skupinova trenice - Ric a Dalia set6ri na potapecsky kurs, takze chtej bydlet klidne v popelnici, ale hlavne levne. To same s jidlem. Nakonec bydlime za kilco na osobu v krasnym hotylku ve francouzkym kolonialnim stylu, i se snidani, internetem a vlastni koupelnou. Ric chtel sehnat neco pod pet dolaru za pokoj, ale ja nechci bydlet se svabama. K veceri nevime, jakou restauraci vybrat. Vsechny vypadaji lakave za tricet korun se kralovsky najite jakoukoliv svetovou kuchyni. V mezicase jsme zkusili vitnamskou, italskou a indickou a vsechny byly vynikajici.
S ceskou minulosti je mi trapne znit jako reklama na komunisty, ale nemuzu si pomoct. Srovnani Thajska a Vietnamu je tak kriklavy, ze se neda jenom tak prejit. Vietnam ma komunisticky rezim s trzni ekonomii a statem podporovanym podnikanim - podobne jako Cina (Nejak mi v tom chybi ten zakladni komunisticky prvek, ale asi mi neco unika). Thajsko ma vladu zhruba prirovnatelnou k Turecku - silna armada svrhava vlady, kdy korupce nebo neschopnost dosahne urciteho bodu, ale neda se mluvit o junte, protoze armada ma stoprocentni podporu lidu a vetsinu casu stoji v pozadi.
Vietnam je cistounky, civilizovany a lide jsou privetivi a napomocni. Ocividne maji turisty radi nejenom jako zdroj prijmu, ale jsou skutecne hrdi na svoji zemi a snazi se vsemozne zprostredkovat ten zazitek i navstevnikum. Jejich touha, aby se o Vietnamu vedelo jako o raji na zemi je dojemna a uzasna zaroven. Vietnamci taky mluvi anglicky o dost lepe nez Thajci.
Zatim jsou moje zazitky vicemene jako nesouvisla kolekce, ale aspon mar konkretnich veci, po vsi te propagande:
Vtipne bylo, kdyz se me na trhu prodavacky ptaly, jetli si muzou sahnout na moji kuzi - oni se snazi byt co nejbelejsi - asi chceme vsichni co nemuzeme mit :-)
Trhy jsou uzasne: drevene plachetnice, kuchynske noze ostre jako britva, hedvabi...nemohla jsem se odrthnout.
Cu chi tunely - system chodbicek pod zemi, kterymi Vitnamci bojovali proti Americanum - dostala jsem klaustrofobii a musela ven. Nepredstavitelne, ze tam lidi zili treba pet let a dostali se ven jenom v noci. Da se tam jenom plazit po kolenou, je tam horko a zadnej vzduch...
Delta Mekongu, obrovska a plodna - vsude rejze a zensky ve spicatejch kloboucich...
Doufam, ze jsem Vam udelala chute na priste - ja se ted taky musim najist. Za hodinu nam jede spaci autobus na sever, do Nha Trangu...Napisu driv nez zase za tejden, slibuju:-)
Ale poporadku: Let byl otresnej, zadny prekvapeni. Spatne mi zacalo bejt uz v taxiku, pak se pridala klimatizace na letisti a mam naprosto bozi nachlazeni, kombinavany s nevolnosti. Pri zhruba 35 stuonych ve stinu, ach jo. Jestli teda nemam malarii, docela se na to cejtim :-) No nic, proste jsem k veceru dorazili k Vietnamske imigraci. Prvni drama: Nemame hotove dolary na zaplaceni viz, jenom karty a seky. To nam tady moc nepomuze - v zone nikoho nejsou bankomaty a Vietnamci nemaj masinky na karty. Urednice pasuje JEDNU osobu, ktera muze vymenit seky za hotove za pasovou kontrolu. Sice nekrestansky kurs, ale jsme stastny, ze nebudeme byvakovat na letisti jako Tom Hanks :-) Humorne je, ze ani imigrace nechce Dongy, ale dolary. (Zadnej div, jedna koruna je asi 1000 dongu, coz mi oproti ostatnim dost usnadnuje prepocitavani - poskrtam tri nuly a jsem doma)Vyplnujeme asi dest formularu, a to jsme meli uz viza predschvaleny z ambasady. Urednici jsou stastny, kdyz zjisti, ze jsem z Cech, ptaji se me na fotbal jestli jsem vdana.
Dostavame se ven a hledame autobus. Kourici ridic nas odmavne s tim, ze uz nikam nejede, protoze je pozde. Neni jeste sedm a jizdne 3500 a 75000 je pro nase studentske kapsy rozdil. Ale potkavame socialistickou realitu - kdyz nejede, nejede. Na letisti se nam stat nechce,tak nakonec volime taxik. Neuveritelne. V Saigonu je registrovanych pet milionu motorek. Nejsou tady semafory. Proud m otorkaru a par aut se riti ulicemi - bez zastaveni. Na krizovatce trosku zpomali a misi se dohromady. Natocili jsme nekolik videi, protoze to je neco, co jsme jinde nevideli. O fenomenu motorismu v jihovychodni Asii musim napsat zvlastni blog, je to neco podle ceho poznate regiony lip nez podle jidla. Nas taxikar zmackne nozicku malemu chlapeckovi na motorce vedle nas. Matka na nej gestikuluje, ale zadna konfrontace se nekona, kazdy pokracuje ve svem proudu dal. Jenom doufam, ze to ten chudacek nebude mit zlomeny.
Nasleduje dalsi skupinova trenice - Ric a Dalia set6ri na potapecsky kurs, takze chtej bydlet klidne v popelnici, ale hlavne levne. To same s jidlem. Nakonec bydlime za kilco na osobu v krasnym hotylku ve francouzkym kolonialnim stylu, i se snidani, internetem a vlastni koupelnou. Ric chtel sehnat neco pod pet dolaru za pokoj, ale ja nechci bydlet se svabama. K veceri nevime, jakou restauraci vybrat. Vsechny vypadaji lakave za tricet korun se kralovsky najite jakoukoliv svetovou kuchyni. V mezicase jsme zkusili vitnamskou, italskou a indickou a vsechny byly vynikajici.
S ceskou minulosti je mi trapne znit jako reklama na komunisty, ale nemuzu si pomoct. Srovnani Thajska a Vietnamu je tak kriklavy, ze se neda jenom tak prejit. Vietnam ma komunisticky rezim s trzni ekonomii a statem podporovanym podnikanim - podobne jako Cina (Nejak mi v tom chybi ten zakladni komunisticky prvek, ale asi mi neco unika). Thajsko ma vladu zhruba prirovnatelnou k Turecku - silna armada svrhava vlady, kdy korupce nebo neschopnost dosahne urciteho bodu, ale neda se mluvit o junte, protoze armada ma stoprocentni podporu lidu a vetsinu casu stoji v pozadi.
Vietnam je cistounky, civilizovany a lide jsou privetivi a napomocni. Ocividne maji turisty radi nejenom jako zdroj prijmu, ale jsou skutecne hrdi na svoji zemi a snazi se vsemozne zprostredkovat ten zazitek i navstevnikum. Jejich touha, aby se o Vietnamu vedelo jako o raji na zemi je dojemna a uzasna zaroven. Vietnamci taky mluvi anglicky o dost lepe nez Thajci.
Zatim jsou moje zazitky vicemene jako nesouvisla kolekce, ale aspon mar konkretnich veci, po vsi te propagande:
Vtipne bylo, kdyz se me na trhu prodavacky ptaly, jetli si muzou sahnout na moji kuzi - oni se snazi byt co nejbelejsi - asi chceme vsichni co nemuzeme mit :-)
Trhy jsou uzasne: drevene plachetnice, kuchynske noze ostre jako britva, hedvabi...nemohla jsem se odrthnout.
Cu chi tunely - system chodbicek pod zemi, kterymi Vitnamci bojovali proti Americanum - dostala jsem klaustrofobii a musela ven. Nepredstavitelne, ze tam lidi zili treba pet let a dostali se ven jenom v noci. Da se tam jenom plazit po kolenou, je tam horko a zadnej vzduch...
Delta Mekongu, obrovska a plodna - vsude rejze a zensky ve spicatejch kloboucich...
Doufam, ze jsem Vam udelala chute na priste - ja se ted taky musim najist. Za hodinu nam jede spaci autobus na sever, do Nha Trangu...Napisu driv nez zase za tejden, slibuju:-)
Baturkarovy peripetie
Tak jsem se odmlcela na docela dlouho. Nejak nam v Thajku prestalo prat nejenom pocasi ale i okolnosti.Plan byl dorazit v utery vecer do Bangkoku a v poledne nasednout na letadlo smerem Saigon...Ale clovek mini, Pan Buh meni...
Z ostrova jsme dorazili rozlamani do Bangkoku, ja o neco vic, protoze se mi posledni dobou zacalo delat pekelne spatne v cemkoliv, co se hejbe. Tepla sprcha a normalni postel se zdaly jako luxus, ktery uz moje telo davno zapomnelo. Zvlastni pocit, zjistit, jak spinava vlastne jsem. Dali jsme se trosku dohromady, sbalili batuky na rano a odevzdali se spanku.
Rano me vytrhl z limbu plynuly proud anglicko-nemeckych nadavek. Hendrik normalne nekleje, tak jsem sokovane vylezla z postele, pripravena na to, ze nas v noci nekdo oloupil ovsechny nase pozemske statky. Situace nebyla tak dramaticka. Muj systematicky pritel (Hendrik je v tomhle smyslu fakt Prusak) jenom prave zjistil, ze zaabookoval letadlo na nespravny datum a letime az v patek misto ve stredu.Nemuzeme porad prijit na to, jak se to mohlo stat. Asi jsme patrali po tolika levnejch letech, az jsme si nakonec spletli okno v pocitaci...
Reakce jsou smisene. Dalia: "Jooo, dost casu na nakupovani!", Ric: "Super, dostaneme se na trhy na vode.", Julian a Kristina: "Sakra, uz chceme odsud...no co se da delat..." Hendrik si rve, co mu na sosulce zbejva z vlasu...
Nakonec ale ty dva dny nebyly k nicemu: Zvladli jsme kralovky palac a smaragdovyho Buddhu (Oproti ostatnim chramum podle me slabota, ale narodni hrdost), vylezli na zlatou horu (super vyhled, akorat misto chramu nahore souvenir shop) a vubec ochodili vsechny pamatky, co jsme posledne nestihli. Nakonec jsme jeli i tuk-tukem. Vyjednavani o tom, ze po ceste nebudou zadny zastavky na nakupovani falesnyho zlata se ukazalo jako jedno z nejtvrdsich jednani na zemi, prirovnala bych to k vyjednavani Izraelcu s Palestinou. Asi deset jich nas nechalo stat na kraji ulice, ale nakonec nas jeden vzal. Za petinasobne jizdne - fakt by me zajimalo, kolik komise maj z toho, ze zavlecou nicnetusici turisty do obchodu, kde je kompletne oberou.
Pristi den jsme museli pro mir ve skupine zasvetit nakupovani. Kacenka nekoupila nic - kdo si pocka do Vietnamu, ten se docka. V prvnim obchodaku jsem dostala totalni depresi - designove obleceni Thajci nakupovali u Armaniho. Nemohla bych si tam dovolit ani kafe. e vyloze jednoho navrhare jsem videla uchvatnou tuniku - mackane hnede hedvabi, strih ponco, proste jsem ji uplne videla na moji mamince, ale cena, na kterou jsem se odvazne sla zeptat, vyrazne presahovala nas rozpocet na celou cestu. Takze nic.
Zlata Lonely Planet. Nasli jsme si obchodak, kterej je jako triste s eskalatorama a klimatizaci. Tady jsme stravili osm hodin. Nekecam, OSM. Uz dlouho jsem nebyla tak vyrizena. Ale byla jsem statecna pritelkyne. Zadny hadriky a sperciky. Henk byl totiz na lovu. Z koristi vam prave pisu blog. Je malicka, bila a jmenuje se Asus eee PC. Zni to trosku,jako kdyz se zvraci, ale jinak je to minipocitac. Henk na nem chce napsat knihu v prestavkach na ceste a vzhledem k tomu, ze tu stoji pulku co v Evrope, mu tu hracku preju :-)
Vrcholem dne bylo kino. Vybirame film Mongol, o Cingischanovi. cnsky s thajskymi a anglickymi titulky :-) Naprosto vycerpani jsme se dopotaceli do palace kultury. Architektura je vyrazne pompezni, tipovala bych to na tricata leta, lustry a mosaiky. Cela vec vypada jako z minulosti, cetne uvadecu s baterkama. Platno je nicmene obri a zvuk ohromujici. Nejvic ohromujici je, kdyz z reproduktoru zazni: Please, pay honour to His Majesty, the King. Vsichni vstavaji a stoji v pozoru. Vstavame taky, za urazku krale si v Thajslu posedite dyl nez za pasovani heroinu. Nasleduji petiminutova smrt fotografii dobrotiveho monarchy, ktere ohromady skladaji kolaz, opet s jeho obrazem. Jsme z toho trosku v soku, v kine bysme to necekali, ale je to nejak v duchu tech tricatych let a propagandy a a pasuje to k prostredi...
Po kine se opakuje scenar ze zacatku blogu: balime batuzky a jdeme spat, protoze zejtra uzse snad konecne vydame do Vietnamu...
Z ostrova jsme dorazili rozlamani do Bangkoku, ja o neco vic, protoze se mi posledni dobou zacalo delat pekelne spatne v cemkoliv, co se hejbe. Tepla sprcha a normalni postel se zdaly jako luxus, ktery uz moje telo davno zapomnelo. Zvlastni pocit, zjistit, jak spinava vlastne jsem. Dali jsme se trosku dohromady, sbalili batuky na rano a odevzdali se spanku.
Rano me vytrhl z limbu plynuly proud anglicko-nemeckych nadavek. Hendrik normalne nekleje, tak jsem sokovane vylezla z postele, pripravena na to, ze nas v noci nekdo oloupil ovsechny nase pozemske statky. Situace nebyla tak dramaticka. Muj systematicky pritel (Hendrik je v tomhle smyslu fakt Prusak) jenom prave zjistil, ze zaabookoval letadlo na nespravny datum a letime az v patek misto ve stredu.Nemuzeme porad prijit na to, jak se to mohlo stat. Asi jsme patrali po tolika levnejch letech, az jsme si nakonec spletli okno v pocitaci...
Reakce jsou smisene. Dalia: "Jooo, dost casu na nakupovani!", Ric: "Super, dostaneme se na trhy na vode.", Julian a Kristina: "Sakra, uz chceme odsud...no co se da delat..." Hendrik si rve, co mu na sosulce zbejva z vlasu...
Nakonec ale ty dva dny nebyly k nicemu: Zvladli jsme kralovky palac a smaragdovyho Buddhu (Oproti ostatnim chramum podle me slabota, ale narodni hrdost), vylezli na zlatou horu (super vyhled, akorat misto chramu nahore souvenir shop) a vubec ochodili vsechny pamatky, co jsme posledne nestihli. Nakonec jsme jeli i tuk-tukem. Vyjednavani o tom, ze po ceste nebudou zadny zastavky na nakupovani falesnyho zlata se ukazalo jako jedno z nejtvrdsich jednani na zemi, prirovnala bych to k vyjednavani Izraelcu s Palestinou. Asi deset jich nas nechalo stat na kraji ulice, ale nakonec nas jeden vzal. Za petinasobne jizdne - fakt by me zajimalo, kolik komise maj z toho, ze zavlecou nicnetusici turisty do obchodu, kde je kompletne oberou.
Pristi den jsme museli pro mir ve skupine zasvetit nakupovani. Kacenka nekoupila nic - kdo si pocka do Vietnamu, ten se docka. V prvnim obchodaku jsem dostala totalni depresi - designove obleceni Thajci nakupovali u Armaniho. Nemohla bych si tam dovolit ani kafe. e vyloze jednoho navrhare jsem videla uchvatnou tuniku - mackane hnede hedvabi, strih ponco, proste jsem ji uplne videla na moji mamince, ale cena, na kterou jsem se odvazne sla zeptat, vyrazne presahovala nas rozpocet na celou cestu. Takze nic.
Zlata Lonely Planet. Nasli jsme si obchodak, kterej je jako triste s eskalatorama a klimatizaci. Tady jsme stravili osm hodin. Nekecam, OSM. Uz dlouho jsem nebyla tak vyrizena. Ale byla jsem statecna pritelkyne. Zadny hadriky a sperciky. Henk byl totiz na lovu. Z koristi vam prave pisu blog. Je malicka, bila a jmenuje se Asus eee PC. Zni to trosku,jako kdyz se zvraci, ale jinak je to minipocitac. Henk na nem chce napsat knihu v prestavkach na ceste a vzhledem k tomu, ze tu stoji pulku co v Evrope, mu tu hracku preju :-)
Vrcholem dne bylo kino. Vybirame film Mongol, o Cingischanovi. cnsky s thajskymi a anglickymi titulky :-) Naprosto vycerpani jsme se dopotaceli do palace kultury. Architektura je vyrazne pompezni, tipovala bych to na tricata leta, lustry a mosaiky. Cela vec vypada jako z minulosti, cetne uvadecu s baterkama. Platno je nicmene obri a zvuk ohromujici. Nejvic ohromujici je, kdyz z reproduktoru zazni: Please, pay honour to His Majesty, the King. Vsichni vstavaji a stoji v pozoru. Vstavame taky, za urazku krale si v Thajslu posedite dyl nez za pasovani heroinu. Nasleduji petiminutova smrt fotografii dobrotiveho monarchy, ktere ohromady skladaji kolaz, opet s jeho obrazem. Jsme z toho trosku v soku, v kine bysme to necekali, ale je to nejak v duchu tech tricatych let a propagandy a a pasuje to k prostredi...
Po kine se opakuje scenar ze zacatku blogu: balime batuzky a jdeme spat, protoze zejtra uzse snad konecne vydame do Vietnamu...
Monday, June 16, 2008
Cesta na Jih
Nevim, jestli si vybavite, ze kam se vrtnu, tam leje. Plati to i v Asii.
Po dlouhem debatovani jsme se usnesli, ze Kambodza neprichazi v uvahu. Ani jeden z nas nebyl ve stavu psychicky ani fyzicky se vyrovnat s tamni dopravou, zebrajicimi lidmi, jidlem a nedostatkem hygieny. Misto toho mirime na jih.
Volba padla na druhy nejvetsi Thajsky ostrov, Koh Chang. Je ve snesitelne vzdalenosti od Bangkoku, ale dost daleko na to, aby si tam mohl clovek v klidu olizat rany. Na Internetu jsme nasli chaticky na jizni strane ostrova, bez silnice, z nejblizsi cesty se tam musi dva kilometry pesky. Poeticky nazev "Cliff Cottage" svadi k tomu snit o drinku pri zapadu slunce ve stinu palem a poslouchat priboj tristici se o utesy. Stranka navic slibuje, ze to je jediny bod na ostrove, kde muzete pozorovat zapad a vychod slunce zaroven.
S vidinou rajske idyly vyrazime na jih. Kratky nocni let z Chang Mai do Bangkoku. V letadle nas bylo jenom deset na cely Boeing 737 a cesta stala dvacet dolaru, tak by me zajimalo, jestli jsou tady aerolinky neco jako verejna charitativni instituce. Do bangkoku dorazime po pulnoci, taxikar na cestou do centra mesta bavi zpevem Elvise Presleyho a svoji malou sbirkou Buddhu na pristrojove desce. Trosku nam to zveda naladu. V Bagkoku musime vyzvednout Ricarda a Dalii, posledni cast nasi equippy a zaroven nejslabsi bod.
Az doted jsme byli pomerne silny tym salamistu, ale nase dve hrdlicky maji vic nez dost partnerskych problemu, ktere se projevuji i navenek. Asi to jinak nejde, kdyz Dalia je puvodem ze Syrie, nese si jejich kulturni hodnoty a Ricardo je moderni evropan kazdym coulem. Situace vypada tak, ze Dalia se neodvazila rodicum priznat ani po roce, ze ma pritele a po nasem malem vyletu se vraci do Svedska, kam jeji rodice emigrovali, kdyz byla mala a bude se tvarit, ze se nic nestalo. To Ricarda pochopitelne dost mrzi a vytvari to vybusnou situaci. Tezko jim ale muzete rict, at nejezdej, protoze si nechcete zkazit prazdniny parnerskou krizi. Dalia je prototyp ctenarky Cosmopolitanu, tak jsme vsichni zvedavy, jak to tady bude snaset. Snazili jsme se nasi princezne vysvetlit, ze Asie asi nebude nic pro ni, ale za kazdou cenu se chtela pridat.
V Bangkoku musime zabookovat letenky do Saigonu a objednat e-Visa na internetu. Prvni autobus na ostrov nam jede ve ctyri hodiny rano, tak se rozhodujeme stravit ten cas v internetove kavarne a ani neobjednavat hotel. Konecne dorazi Ric s Dalii. Dalia chce za kazdou cenu zustat v Bangkoku, aby mohla nakupovat. Napeti houstne. Snazime se ji vysvetlit, ze musime vyrazit brzo, abysme na ostrove sehnali ubytovani, ale marne. Nakonec vyrazi do hotelu se zabalit. Hodiny mijeji. Beze spani jsme vsichni podrazdeni a Ric s Dalii porad nikde. Konecne dorazi, deset minut pred ctvrtou. Autobus jsme zmeskali. dalsi autobus nam jede v sest a cekani se nekonecne vlece. Kazdy slovo muze zazehnout slovni bitku a tak radsi mlcime.
Nakonec nasedame do autobusu, mimochodem skutecne prvotridniho. Podari se nam trosku zdrimnout, ale autobus stavi na kazdem rohu. Sok prichazi, kdyz nas ridic budi zdanlive uprostred pustiny. Jedina budka a jinak nic. "Odtud si musite najmout taxika na trajekt." Mysleli, jsme, ze nas autobus doveze az do mestecka odkud trajekt vyrazi, ale jsme tak zmateni, ze se nakonec podvolujeme tlaku ridice a zustavame v pustine s jedinou moznosti: pronajmout si prave tento taxik. Chytry tah. Ridic nas bere surove na hul, zadne smlouvani nepomaha. Vi, ze musime stihnout trajekt,ze se chysta k desti a ze na pobrezi je to 15 kilometru. Rezignujeme, ale uz mame pomalu tehle zeme plne zuby.
Dorazime k trajektu a krute ze rozprsi. Takovou tropickou bouri jsem jeste nezazila, ani na severu. Na podlaze lodi mrtvi svabi, fuj. Prezivame pulhodinovou plavbu, ale jak se blizi pobrezi, klesa nam mysl. Neobydlene molo a par taxiku. Nase bydleni je na druhe strane ostrova. Ridicum se v tomhle pocasi nikam nechce, ani se jim nedivim. Silnice se pomalu meni v reku. Jeden z ridicu se konecne uvoli, ze nas vezme, ale chce aby se do taxiku nacpalo alespon deset lidi. To se nemuze povest.
Myslim, ze jsem se zapomnela zminit, ze taxiky v Thajsku jsou pick-upy s korbou potazenou igelitem. Proste sedite na korbe a kolik lidi se tam nacpe je vec umeni. S pasy, sedadly a bezpecnosti si tady nikdo hlavu nedela. Ridic chce za jednu cestu tolik, co prumerny Thajec vydela za dva mesice. Snazime se dohodnout na lidstejsi cene, protoze nikdo z nas studentu nema penez nazbyt. Tady dochazi k rozkolu ve skupine. Dalia dostava hystericky zachvat a posila nas vsechny do neslusnych mist...
Konecne souhlasime s cenou, mackame se deset lidi na korbe, dva zadni skoro padaji ven. Projizdime dvacet kilometru ostrovem, silnici neni videt a korba je zatopena. Dorazime na konec silnice, odtud musime dva kilometry pesky. Plouzime se blativou cestickou, vsechny veci v batohu promocene, az dorazime k rece. Most vzala voda, tak musime prejit po dvou kmenech.
Konecne vidime chaticky. Majitel je k nasi uleve Anglican. Chaticky jsou vic nez zakladni, ale jinak se tohle misto zda jako promoceny raj na zemi. Jestli jste nekdo cetl "Kdyz v raji prselo" od Otcenaska, tak to pusobi zhruba podobne. Jsem si jista, ze za slunecnyho pocasi bysme se odsud asi nehnuli. Ale takhle se vyhled z utesu na priboj zda trosku depresivni a kazda cesta k latrinam dolu z utesu, kde jsou chatrce, je o zlom krk. Prsi uz tri dny a tak chytam lehkou depresi, rozleza se po mne jako plisen, ale podle predpovedi, by snad zitra melo byt lip.
Tropicky dest je neco, co jsem nikdy predtim nezazila. Je to, jako kdyz se otevre nebe a vypusti sechno, co v nem je. Ne jako sprcha, ale jako kdyz vytahnete spunt z vany. Jenom bez konce. A do toho divoky vitr. V noci se bojim, ze nam to chaticku odfoukne a my poletime do Vietnamu bez letenky.
Ale bambus drzi a nepousti a nakonec se schoulim pod moskytieru, vypnu smysly a usinam...
Po dlouhem debatovani jsme se usnesli, ze Kambodza neprichazi v uvahu. Ani jeden z nas nebyl ve stavu psychicky ani fyzicky se vyrovnat s tamni dopravou, zebrajicimi lidmi, jidlem a nedostatkem hygieny. Misto toho mirime na jih.
Volba padla na druhy nejvetsi Thajsky ostrov, Koh Chang. Je ve snesitelne vzdalenosti od Bangkoku, ale dost daleko na to, aby si tam mohl clovek v klidu olizat rany. Na Internetu jsme nasli chaticky na jizni strane ostrova, bez silnice, z nejblizsi cesty se tam musi dva kilometry pesky. Poeticky nazev "Cliff Cottage" svadi k tomu snit o drinku pri zapadu slunce ve stinu palem a poslouchat priboj tristici se o utesy. Stranka navic slibuje, ze to je jediny bod na ostrove, kde muzete pozorovat zapad a vychod slunce zaroven.
S vidinou rajske idyly vyrazime na jih. Kratky nocni let z Chang Mai do Bangkoku. V letadle nas bylo jenom deset na cely Boeing 737 a cesta stala dvacet dolaru, tak by me zajimalo, jestli jsou tady aerolinky neco jako verejna charitativni instituce. Do bangkoku dorazime po pulnoci, taxikar na cestou do centra mesta bavi zpevem Elvise Presleyho a svoji malou sbirkou Buddhu na pristrojove desce. Trosku nam to zveda naladu. V Bagkoku musime vyzvednout Ricarda a Dalii, posledni cast nasi equippy a zaroven nejslabsi bod.
Az doted jsme byli pomerne silny tym salamistu, ale nase dve hrdlicky maji vic nez dost partnerskych problemu, ktere se projevuji i navenek. Asi to jinak nejde, kdyz Dalia je puvodem ze Syrie, nese si jejich kulturni hodnoty a Ricardo je moderni evropan kazdym coulem. Situace vypada tak, ze Dalia se neodvazila rodicum priznat ani po roce, ze ma pritele a po nasem malem vyletu se vraci do Svedska, kam jeji rodice emigrovali, kdyz byla mala a bude se tvarit, ze se nic nestalo. To Ricarda pochopitelne dost mrzi a vytvari to vybusnou situaci. Tezko jim ale muzete rict, at nejezdej, protoze si nechcete zkazit prazdniny parnerskou krizi. Dalia je prototyp ctenarky Cosmopolitanu, tak jsme vsichni zvedavy, jak to tady bude snaset. Snazili jsme se nasi princezne vysvetlit, ze Asie asi nebude nic pro ni, ale za kazdou cenu se chtela pridat.
V Bangkoku musime zabookovat letenky do Saigonu a objednat e-Visa na internetu. Prvni autobus na ostrov nam jede ve ctyri hodiny rano, tak se rozhodujeme stravit ten cas v internetove kavarne a ani neobjednavat hotel. Konecne dorazi Ric s Dalii. Dalia chce za kazdou cenu zustat v Bangkoku, aby mohla nakupovat. Napeti houstne. Snazime se ji vysvetlit, ze musime vyrazit brzo, abysme na ostrove sehnali ubytovani, ale marne. Nakonec vyrazi do hotelu se zabalit. Hodiny mijeji. Beze spani jsme vsichni podrazdeni a Ric s Dalii porad nikde. Konecne dorazi, deset minut pred ctvrtou. Autobus jsme zmeskali. dalsi autobus nam jede v sest a cekani se nekonecne vlece. Kazdy slovo muze zazehnout slovni bitku a tak radsi mlcime.
Nakonec nasedame do autobusu, mimochodem skutecne prvotridniho. Podari se nam trosku zdrimnout, ale autobus stavi na kazdem rohu. Sok prichazi, kdyz nas ridic budi zdanlive uprostred pustiny. Jedina budka a jinak nic. "Odtud si musite najmout taxika na trajekt." Mysleli, jsme, ze nas autobus doveze az do mestecka odkud trajekt vyrazi, ale jsme tak zmateni, ze se nakonec podvolujeme tlaku ridice a zustavame v pustine s jedinou moznosti: pronajmout si prave tento taxik. Chytry tah. Ridic nas bere surove na hul, zadne smlouvani nepomaha. Vi, ze musime stihnout trajekt,ze se chysta k desti a ze na pobrezi je to 15 kilometru. Rezignujeme, ale uz mame pomalu tehle zeme plne zuby.
Dorazime k trajektu a krute ze rozprsi. Takovou tropickou bouri jsem jeste nezazila, ani na severu. Na podlaze lodi mrtvi svabi, fuj. Prezivame pulhodinovou plavbu, ale jak se blizi pobrezi, klesa nam mysl. Neobydlene molo a par taxiku. Nase bydleni je na druhe strane ostrova. Ridicum se v tomhle pocasi nikam nechce, ani se jim nedivim. Silnice se pomalu meni v reku. Jeden z ridicu se konecne uvoli, ze nas vezme, ale chce aby se do taxiku nacpalo alespon deset lidi. To se nemuze povest.
Myslim, ze jsem se zapomnela zminit, ze taxiky v Thajsku jsou pick-upy s korbou potazenou igelitem. Proste sedite na korbe a kolik lidi se tam nacpe je vec umeni. S pasy, sedadly a bezpecnosti si tady nikdo hlavu nedela. Ridic chce za jednu cestu tolik, co prumerny Thajec vydela za dva mesice. Snazime se dohodnout na lidstejsi cene, protoze nikdo z nas studentu nema penez nazbyt. Tady dochazi k rozkolu ve skupine. Dalia dostava hystericky zachvat a posila nas vsechny do neslusnych mist...
Konecne souhlasime s cenou, mackame se deset lidi na korbe, dva zadni skoro padaji ven. Projizdime dvacet kilometru ostrovem, silnici neni videt a korba je zatopena. Dorazime na konec silnice, odtud musime dva kilometry pesky. Plouzime se blativou cestickou, vsechny veci v batohu promocene, az dorazime k rece. Most vzala voda, tak musime prejit po dvou kmenech.
Konecne vidime chaticky. Majitel je k nasi uleve Anglican. Chaticky jsou vic nez zakladni, ale jinak se tohle misto zda jako promoceny raj na zemi. Jestli jste nekdo cetl "Kdyz v raji prselo" od Otcenaska, tak to pusobi zhruba podobne. Jsem si jista, ze za slunecnyho pocasi bysme se odsud asi nehnuli. Ale takhle se vyhled z utesu na priboj zda trosku depresivni a kazda cesta k latrinam dolu z utesu, kde jsou chatrce, je o zlom krk. Prsi uz tri dny a tak chytam lehkou depresi, rozleza se po mne jako plisen, ale podle predpovedi, by snad zitra melo byt lip.
Tropicky dest je neco, co jsem nikdy predtim nezazila. Je to, jako kdyz se otevre nebe a vypusti sechno, co v nem je. Ne jako sprcha, ale jako kdyz vytahnete spunt z vany. Jenom bez konce. A do toho divoky vitr. V noci se bojim, ze nam to chaticku odfoukne a my poletime do Vietnamu bez letenky.
Ale bambus drzi a nepousti a nakonec se schoulim pod moskytieru, vypnu smysly a usinam...
Wednesday, June 11, 2008
Kurs vareni
Neprozretelne jsme se zapsali na kurs vareni uz na zacatku pobytu. ("Trp kozace, budes atamanem.") Po vcerejsim zazitku bysme asi vsichni uzili den nic nedelani, ale museli jsme se vykopat z postele uz v osm.
Vyzvedl nas usmevavy pan jmenem Pot. Prihodne jmeno pro kuchare. Jedine podezrela vec na nem byla, ze byl hubenej jako tycinka a moc se nezdal na sefkuchare.
Cervenym pic-up/autobusem (skvela variace na taxik a MHD v jednom) vyrazime napred na trh. Thajsky trhy s potravinama proste nemuzu. Nejde to. Vystavujou maso a ryby, jenom tak na stole, zadnej led, folie, nic. Sedaj na to mouchy, kladou vajicka a otresne to smrdi. Premaham se, pod nos natru kapku tygri masti a vzhuru do haly. Pot nam ukazuje jednotlive druhy curry pasty, pomazanku z krevet, ruzny bylinky a koreni, co Thajci pridavaji do jidla. Zajimava zkusenost, ale docela se mi ulevilo. kdyz jsme konecne vyrazili smerem ke skole.
Skola je venku v zahrade rodinneho domecku, zahrada je nadherna a kvetouci, na terase na nas ceka osm velkych nozu, osm voku na osmi plotynkach a osm prkynek. Skoro jako v pohadce.
Ucime se celkem asi deset jidel. Polevku Tom Yum a nudle, kari, ruzny salaty, moucniky jako mlecna ryze s mangem. Sama dobrota. Dostali jsme jako darek mailem kucharku. Jestli objevim, jak jsem prilozit soubor, tak ji tu budete za chvilku mit. Vetsina jidel je smrtelne jednoduchejch, priprava trva nanejvys 20 minut a chutnaj opravdu vynikajicne. Ukazalo se, ze hubenost pana Pota neni na skodu jeho kucharskemu umeni.
Nejvetsi problem ale byl vsechny ty jidla snist. Dorazili jsme do hotelu nacpany k puknuti, nechceme se hejbat, nechceme uz nikdy v zivote jist...
Ale uprimne: po tydnu ciste asijky kuchyne bych dala kone za obycejnej hamburger. Ale kdyz tady "restaurace u zlateho M" stoji trikrat tolik co normalni jidlo, tak mi to prijde amoralni...
Jdu se odvalit....Jsem jako kulicka.
Vase Kachna
Vyzvedl nas usmevavy pan jmenem Pot. Prihodne jmeno pro kuchare. Jedine podezrela vec na nem byla, ze byl hubenej jako tycinka a moc se nezdal na sefkuchare.
Cervenym pic-up/autobusem (skvela variace na taxik a MHD v jednom) vyrazime napred na trh. Thajsky trhy s potravinama proste nemuzu. Nejde to. Vystavujou maso a ryby, jenom tak na stole, zadnej led, folie, nic. Sedaj na to mouchy, kladou vajicka a otresne to smrdi. Premaham se, pod nos natru kapku tygri masti a vzhuru do haly. Pot nam ukazuje jednotlive druhy curry pasty, pomazanku z krevet, ruzny bylinky a koreni, co Thajci pridavaji do jidla. Zajimava zkusenost, ale docela se mi ulevilo. kdyz jsme konecne vyrazili smerem ke skole.
Skola je venku v zahrade rodinneho domecku, zahrada je nadherna a kvetouci, na terase na nas ceka osm velkych nozu, osm voku na osmi plotynkach a osm prkynek. Skoro jako v pohadce.
Ucime se celkem asi deset jidel. Polevku Tom Yum a nudle, kari, ruzny salaty, moucniky jako mlecna ryze s mangem. Sama dobrota. Dostali jsme jako darek mailem kucharku. Jestli objevim, jak jsem prilozit soubor, tak ji tu budete za chvilku mit. Vetsina jidel je smrtelne jednoduchejch, priprava trva nanejvys 20 minut a chutnaj opravdu vynikajicne. Ukazalo se, ze hubenost pana Pota neni na skodu jeho kucharskemu umeni.
Nejvetsi problem ale byl vsechny ty jidla snist. Dorazili jsme do hotelu nacpany k puknuti, nechceme se hejbat, nechceme uz nikdy v zivote jist...
Ale uprimne: po tydnu ciste asijky kuchyne bych dala kone za obycejnej hamburger. Ale kdyz tady "restaurace u zlateho M" stoji trikrat tolik co normalni jidlo, tak mi to prijde amoralni...
Jdu se odvalit....Jsem jako kulicka.
Vase Kachna
Tuesday, June 10, 2008
Volani dzungle!
Za svitani vyrazime na cestu. Na nohach zbrusu nove, zarucene prave Converse tenisky z bazaru opodal a vyzbrojena detskou cervenou plastenkou s Kachnickou, nebojim se niceho. Hvezdne nebe nade mnou a mravni zakon ve mne. Mame trekovat nekde v odlehlych krajinach, skoro na hranicich s Barmou. Sice nam uniknou obvykle turisticke pochoutky jako zeny s zirafimi krky, ale nechceme byt mainstream :-) Prvni atrakce na zacatek ma byt jizda na slonech dzungli. Kdyz vidim jak sedreny a unaveny ty zvirata jsou, tak me hryze svedomi, ale dostanou nas pres nejhorsi bahno a reku, ktery bysme asi jinak neprosli. Chvilema se docela potim, protoze sloni hrbet neni nejstabilnejsi misto k sezeni, ale vsechno dobre dopada, sesedame a vyrazime. Thajska dzungle je uchvatna. Kazdy dostavame od pruvodce bambusovou hul a vydavame se blativou cestickou vzhuru. Potim se jako nikdy v zivote. Mame 95% D.E.T. proti komarum, pali mi kuzi a v potuccich potu steka do oci. Ma vydrzet 12 hoodim, ale spotim ho kazdou hodinu. Dela se mi po nem oskliva cervena vyrazka. Kazdy si neseme nekolik litru vody, ale jsou rychle pryc. Stoupame do kopce nekolik hodin, pak kupujeme vodu v prilehle vesnici, stoupame dal. Po ceste sbirame avokada rovnou ze stromu, trhame banany z palem, priroda je uchvatna. Protoze je obdobi destu, je vsechno mokre a blative, coz cini trek ponekud narocnym, ale zato vsechno kvete a vzduch je plny slozitych vuni. Vidime tarantuli, zastavujeme domorodeho lovce, ktery nam hrde ukazuje jako ulovek obrovskou jesterku. Nas pruvodce od nej kupuje uloveneho medvidka myvala. Bude k veceri.
Se setmenim dorazime do tabora. Socialni zarizeni se sklada ze suchych zachodku, kohoutku na destovou vodu z nadrze a misky. Na dzungli docela luxus. Polevame se vodou z misky a smyvame ze sebe nejhorsi spinu, bahno a pot. Spat budeme v bambusove chatrci s uchvatnym vyhledem do udoli a na okolni hory. K veceri mame peceneho medvidka a jednoduche kari. Medvidek mi moc nejede, chutna po spine a nedela cest svemu jmenu. Pruvodce nam vysvetluje, ze medvidci netvori sliny a proto si potravu musi namacet. Odtud jejich jmeno.
Odpadame kolem devate hodiny vecerni. Podari se mi spat jako kamen, prestoze je kolem me vsude dzungle a spim na tvrde zemi. S impregnovanou bavlnenou dekou pode mnou a moskytierou nade mnou se citim bezpecne.
Po snidani jdeme dal. Druhy den je jeste krasnejsi nez prvni. Potkavame asi tri obrovske vodopady, rozkvetla priroda. Mijime nekolik staveni v srdci dzungle, obehnana ostnatym dratem a vybavena tak, ze jsou hodna krale. Premyslim, jestli patri mistni narkomafii.
Pozde odpoledne jsme u cile. Poslednich deset kilometru bysme meli sjet po rece na raftu. Rikam si, ze rafting me nemuze rozhazet, prestoze reka je trosku rozvodnena po desti. Jedeme v jednom raftu, zkuseneho pruvodce nam dela zhuleny Thajec, ktery neumi ani slovo anglicky a porad se usmiva. Bohuzel se zahy ukazuje, ze krome anglictiny neovlada ani umeni ridit raft. Prekerni situace. Prvni dvoje pereje jsme projeli celkem bez problemu. Chlapik nam signalizuje, ze ted se blizi nebezpeci. "Skvely, tak s tim asi neco delej, ponor padlo do vody a aspon kormidluj", myslim si. Chlapik vypada, ze ma starosti, prestal se usmivat, ale porad sedi a padlo ma z vody, takze se raft riti nekontrolovane s proudem. Kdyz vidim hraz kamenu s jedinou mezerou, vim ze to neni dobry. Nemirime totiz do ty mezery. Na kameny narazime plnou silou. Ja uz jsem byla zaklekla na dne raftu a drzela jsem se lana vsi silou takze se mi povedlo v raftu zustat, ale Henk a Kristina to stesti nemeli. Jak se raft naklonil, tak je to smetlo do vody a odneslo s proudem. V tu chvili si myslim, ze vidim Henkanazivu naposledy. Vidim, jak ho to omyla mezi kameny a narazi, pak ho v perejich ztracim z dohledu uplne. Kristina se jeste chvilku drzi Juliana za ruku, na moment si myslim, ze pujdou oba pod vodu, ale pak ji proud odtrhne a zmizi taky. Asi pul minuty nevidim ani jednoho z nich a mezi kompletni paralyzou sokem se snazime dostat raft z nejhorsiho, protoze je nam jasny, ze jinak se vyklopime taky. Ctyri ve vode nejsou lepsi nez dva ve vode, i kdyz bysme tak nejak vyrovnali situaci nasich partneru. Konecne vidim Henka, drzi se jednoho kamene a snazi se neodplavat. Po Kristine ani stopa. Nakonec vidim zpod raftu vyplouvat cervenou helmu. Je to Kristina a vypada bezvedome, celou dobu byla pod raftem a nemohla se dostat na vzduch. Zda se, ze se probrala a plave. Podarilo se ji dostat na druhy breh a chytit se tam kamene.
Zachranna operace pak uz probiha hladce. Vyzvedavame oba trosecniky a nejak se nam podari dostat se do cile. Oba jsou odreny a plny modrin, maj vyron v kotniku a koleni a spolykali spoustu ricni vody, ale jinak jsou snad v poradku.
Henk provede na obou mensi polni operaci se svoji plne vybavenou lekarnickou a vypada, ze ho to i docela bavi. Vymekne az pozdejc v aute. Kristina place celou dobu, az ji nacpu jednu ze svejch tabletek na uklidneni, co mam na cestu letadlem. Vecer do nich nalijem pul lahve mistni whisky, abysme zabili bacily, vyloupime mistni lekarnou a vubec se snazime zahladit stopy. Odnesli to oba osklivym prujmem, ale jinak snad beze stop. Nicmene se nezdaj byt ve stavu cestovat Kambodzou za polnich podminek, kdy mame v planu bejt na ceste dva dny a dve noci beze spanku. Zvazujeme zmenu planu.
Dam Vam vedet. Ted mam hlad. Kachna
Se setmenim dorazime do tabora. Socialni zarizeni se sklada ze suchych zachodku, kohoutku na destovou vodu z nadrze a misky. Na dzungli docela luxus. Polevame se vodou z misky a smyvame ze sebe nejhorsi spinu, bahno a pot. Spat budeme v bambusove chatrci s uchvatnym vyhledem do udoli a na okolni hory. K veceri mame peceneho medvidka a jednoduche kari. Medvidek mi moc nejede, chutna po spine a nedela cest svemu jmenu. Pruvodce nam vysvetluje, ze medvidci netvori sliny a proto si potravu musi namacet. Odtud jejich jmeno.
Odpadame kolem devate hodiny vecerni. Podari se mi spat jako kamen, prestoze je kolem me vsude dzungle a spim na tvrde zemi. S impregnovanou bavlnenou dekou pode mnou a moskytierou nade mnou se citim bezpecne.
Po snidani jdeme dal. Druhy den je jeste krasnejsi nez prvni. Potkavame asi tri obrovske vodopady, rozkvetla priroda. Mijime nekolik staveni v srdci dzungle, obehnana ostnatym dratem a vybavena tak, ze jsou hodna krale. Premyslim, jestli patri mistni narkomafii.
Pozde odpoledne jsme u cile. Poslednich deset kilometru bysme meli sjet po rece na raftu. Rikam si, ze rafting me nemuze rozhazet, prestoze reka je trosku rozvodnena po desti. Jedeme v jednom raftu, zkuseneho pruvodce nam dela zhuleny Thajec, ktery neumi ani slovo anglicky a porad se usmiva. Bohuzel se zahy ukazuje, ze krome anglictiny neovlada ani umeni ridit raft. Prekerni situace. Prvni dvoje pereje jsme projeli celkem bez problemu. Chlapik nam signalizuje, ze ted se blizi nebezpeci. "Skvely, tak s tim asi neco delej, ponor padlo do vody a aspon kormidluj", myslim si. Chlapik vypada, ze ma starosti, prestal se usmivat, ale porad sedi a padlo ma z vody, takze se raft riti nekontrolovane s proudem. Kdyz vidim hraz kamenu s jedinou mezerou, vim ze to neni dobry. Nemirime totiz do ty mezery. Na kameny narazime plnou silou. Ja uz jsem byla zaklekla na dne raftu a drzela jsem se lana vsi silou takze se mi povedlo v raftu zustat, ale Henk a Kristina to stesti nemeli. Jak se raft naklonil, tak je to smetlo do vody a odneslo s proudem. V tu chvili si myslim, ze vidim Henkanazivu naposledy. Vidim, jak ho to omyla mezi kameny a narazi, pak ho v perejich ztracim z dohledu uplne. Kristina se jeste chvilku drzi Juliana za ruku, na moment si myslim, ze pujdou oba pod vodu, ale pak ji proud odtrhne a zmizi taky. Asi pul minuty nevidim ani jednoho z nich a mezi kompletni paralyzou sokem se snazime dostat raft z nejhorsiho, protoze je nam jasny, ze jinak se vyklopime taky. Ctyri ve vode nejsou lepsi nez dva ve vode, i kdyz bysme tak nejak vyrovnali situaci nasich partneru. Konecne vidim Henka, drzi se jednoho kamene a snazi se neodplavat. Po Kristine ani stopa. Nakonec vidim zpod raftu vyplouvat cervenou helmu. Je to Kristina a vypada bezvedome, celou dobu byla pod raftem a nemohla se dostat na vzduch. Zda se, ze se probrala a plave. Podarilo se ji dostat na druhy breh a chytit se tam kamene.
Zachranna operace pak uz probiha hladce. Vyzvedavame oba trosecniky a nejak se nam podari dostat se do cile. Oba jsou odreny a plny modrin, maj vyron v kotniku a koleni a spolykali spoustu ricni vody, ale jinak jsou snad v poradku.
Henk provede na obou mensi polni operaci se svoji plne vybavenou lekarnickou a vypada, ze ho to i docela bavi. Vymekne az pozdejc v aute. Kristina place celou dobu, az ji nacpu jednu ze svejch tabletek na uklidneni, co mam na cestu letadlem. Vecer do nich nalijem pul lahve mistni whisky, abysme zabili bacily, vyloupime mistni lekarnou a vubec se snazime zahladit stopy. Odnesli to oba osklivym prujmem, ale jinak snad beze stop. Nicmene se nezdaj byt ve stavu cestovat Kambodzou za polnich podminek, kdy mame v planu bejt na ceste dva dny a dve noci beze spanku. Zvazujeme zmenu planu.
Dam Vam vedet. Ted mam hlad. Kachna
Cesta na sever
Musim se priznat, ze posledni dny v Bangkoku jsme vzali pomerne zlehka. Nemela jsem nejak nervy na to se prodirat davama lidi, kteri me vidi jenom jako chodici bakomat, tak jsme vychazeli ven jen z nutnosti nebo po setmeni :-)
Nicmene se odehralo nekolik humornych meziher, z nichz stoji za zmineni hlavne jedna. Pote co jsem si dala k veceri polevku tak ostrou, ze mi malem uletela hlava, jsem to musela spachnout dvema kousky mistniho piva. Vzhledem k horku a k tomu, ze pres den se jist neda, takze jsem byla docela vyhladla, mi piti dost stouplo do hlavy a vydali jsme se prozkoumat nocni Bangkok. Odvazila jsem se i do nitra temnych kramku, ktere vas dovedou pasazi do pochybne zadni ulicky. Tak jsme nejakou dobu bloumali, az jsme zakotvili v baru a dali si oba koktejl vrazedne ruzove barvy. Upijeli jsme a pozorovali okolojdouci.
V Bangkoku je spousta Izraelcu, ktery se sem jezdi dat dohromady po trilete vojenske sluzbe. Hendrik zavistive pozoroval jejich oholene hlavy a dumal nad tim, jak to musi byt v lete pohodlne. Je treba podotknout, ze tahle myslenka by mu ve strizlivem stavu neprisla na mysl ze dvou duvodu: 1) Jeho babicka miluje jeho kudrnky a vydedila by ho, kdyby se nechal ostrihat. 2) Nemecko ma na armadni ucesy negativni historickou reminiscenci a kazdej, kdo chodi na kratoucko je bud za nacka nebo za fanatika.
Nicmene po dalsi ruzove sklenicce jsme zapadli do holicstvi na rohu, ktere bylo otevrene, prestoze bylo po pulnoci. Ja jsem si nechala v mezicase udelat Thajskou masaz (ciste utrpeni, jen tak pro informaci :-). Myslim, ze holicka nemela rada Nemce. V kazdem pripade to Henkovi docela slusi, ale vypada jako jeden z Vudcovych Chlapcu. Blondatej, vyholenej po stranach a nahore ma delsi sesulku :-) Snazim se ho utesit, ale moc se mi to nedari, chodi kolem a skuci...
Nas ukol dalsi den je prosty: obstarat listky na nocni vlak na sever pro nas dva a Juliana s Kristinou, kteri se k nam maji pridat nazitri. Jsme obezretni. Koupit listky na vlak neni jen tak. Vyzaduje to tvrdou konspiraci a neustupnost. (V praxi do znamena, ze se musite dostat na nadrazi a koupit si listky primo u okynka, od cehoz se vas vsichni snazi odradit a inkasovat do vas penizky za listky, ktery vam mozna obstaraji, mozna ne, ale rozhodne ne na vlak, ktery jste chteli). Protoze nadrazi je na druhe strane osmimilionoveho mesta, najimame si taxi, tvrde predem smlouvame o cenu a pak se potime pres hodinu v hustem provozu. Ridic nas chce vzit nekam jinam. Porad se nas pta, proc chceme na nadrazi. "Proste chceme na nadrazi." "Chteli listek do Chiang Mai, pritel? Muzu obstarat, dobra cena, blizko." "Ne, my proste jenom chceme na nadrazi." "Proc, kde jedes?" "Proste nas prosim jenom dovezte na nadrazi." Konecne dorazime na misto. Podobne scenka se opakuje petkrat na tech nekolika metrech, ktere vedou do nadrazni haly. Odolavame. Konecne se nechavame nachytat nekym s prukazkou Thai Railways. Pozde zjistujeme, ze nas zase zavedli do postranni ulicky, kde se nam snazi neco prodat. Probijime si cestu zpatky.
Odted jsem vsechno hladce. U okenka nam krasna Thajka s modryma ocima (fakt rada bych vedela jestli mela cocky, ale netroufla jsem si se zeptat :-) perfektni anglictinou vysvetli kdy ktery vlak jede, jak dlouho to trva a kolik to stoji. Obstarava nam ctyri mista vedle sebe ve spacim vagonu a dokonce se usmiva. (Vyloudit usmev se mi jeste u nikoho z Ceskych Drah nepodarilo). S pocitem vitezu se potime zpatky pres mesto. Mise splnena.
Pristi rano vyzvedavame Juliana a Kristinu, prenechavame jim nasi postel, aby se trochu vyspali. Jejich cesta trvala jeste dyl nez nase, meli mezipristani na Sri Lance na asi 12 hodin.
Vecer balime a vyrazime na nadrazi. Pripomina mi nas Hlavak, vcetne urovne toalet :-)
Vlak vypada prastare, je to Diesel, tak okamzite zamoruje celou halu. Ve vagonu jsou po obou stranach lehatka nahore, sklopna sedadla dole. Pruvodci povleka postele se zrucnosti nemocnicni sestry. Noc je rusna, protoze vlak na kolejich nadskakuje tak, ze ocenuju sit, ktera me drzi na hornim lehatku. Snazim se nemyslet na to, co vsechno se v posteli muze schovavat. Konecne je rano. V deset hodin dorazime do Chiang Mai. Hostel je jako oaza: krasnej a cistouckej, pani domaci se o nas stara jako o deti a zarizuje nam skolu vareni a pruvodce na trek o hodne levneji, nez jsou ceny agentur. Chiang Mai se mi zatim libi vic nez Bangkok: Chramy sice nejsou tak oslnujici, ale je tu hodne cisteji a min dusno :-)
Zejtra brzo rano vyrazime na trek do dzugle, tak se zase ozvu za par dni. Lovu zdar! Vase Kachna
Nicmene se odehralo nekolik humornych meziher, z nichz stoji za zmineni hlavne jedna. Pote co jsem si dala k veceri polevku tak ostrou, ze mi malem uletela hlava, jsem to musela spachnout dvema kousky mistniho piva. Vzhledem k horku a k tomu, ze pres den se jist neda, takze jsem byla docela vyhladla, mi piti dost stouplo do hlavy a vydali jsme se prozkoumat nocni Bangkok. Odvazila jsem se i do nitra temnych kramku, ktere vas dovedou pasazi do pochybne zadni ulicky. Tak jsme nejakou dobu bloumali, az jsme zakotvili v baru a dali si oba koktejl vrazedne ruzove barvy. Upijeli jsme a pozorovali okolojdouci.
V Bangkoku je spousta Izraelcu, ktery se sem jezdi dat dohromady po trilete vojenske sluzbe. Hendrik zavistive pozoroval jejich oholene hlavy a dumal nad tim, jak to musi byt v lete pohodlne. Je treba podotknout, ze tahle myslenka by mu ve strizlivem stavu neprisla na mysl ze dvou duvodu: 1) Jeho babicka miluje jeho kudrnky a vydedila by ho, kdyby se nechal ostrihat. 2) Nemecko ma na armadni ucesy negativni historickou reminiscenci a kazdej, kdo chodi na kratoucko je bud za nacka nebo za fanatika.
Nicmene po dalsi ruzove sklenicce jsme zapadli do holicstvi na rohu, ktere bylo otevrene, prestoze bylo po pulnoci. Ja jsem si nechala v mezicase udelat Thajskou masaz (ciste utrpeni, jen tak pro informaci :-). Myslim, ze holicka nemela rada Nemce. V kazdem pripade to Henkovi docela slusi, ale vypada jako jeden z Vudcovych Chlapcu. Blondatej, vyholenej po stranach a nahore ma delsi sesulku :-) Snazim se ho utesit, ale moc se mi to nedari, chodi kolem a skuci...
Nas ukol dalsi den je prosty: obstarat listky na nocni vlak na sever pro nas dva a Juliana s Kristinou, kteri se k nam maji pridat nazitri. Jsme obezretni. Koupit listky na vlak neni jen tak. Vyzaduje to tvrdou konspiraci a neustupnost. (V praxi do znamena, ze se musite dostat na nadrazi a koupit si listky primo u okynka, od cehoz se vas vsichni snazi odradit a inkasovat do vas penizky za listky, ktery vam mozna obstaraji, mozna ne, ale rozhodne ne na vlak, ktery jste chteli). Protoze nadrazi je na druhe strane osmimilionoveho mesta, najimame si taxi, tvrde predem smlouvame o cenu a pak se potime pres hodinu v hustem provozu. Ridic nas chce vzit nekam jinam. Porad se nas pta, proc chceme na nadrazi. "Proste chceme na nadrazi." "Chteli listek do Chiang Mai, pritel? Muzu obstarat, dobra cena, blizko." "Ne, my proste jenom chceme na nadrazi." "Proc, kde jedes?" "Proste nas prosim jenom dovezte na nadrazi." Konecne dorazime na misto. Podobne scenka se opakuje petkrat na tech nekolika metrech, ktere vedou do nadrazni haly. Odolavame. Konecne se nechavame nachytat nekym s prukazkou Thai Railways. Pozde zjistujeme, ze nas zase zavedli do postranni ulicky, kde se nam snazi neco prodat. Probijime si cestu zpatky.
Odted jsem vsechno hladce. U okenka nam krasna Thajka s modryma ocima (fakt rada bych vedela jestli mela cocky, ale netroufla jsem si se zeptat :-) perfektni anglictinou vysvetli kdy ktery vlak jede, jak dlouho to trva a kolik to stoji. Obstarava nam ctyri mista vedle sebe ve spacim vagonu a dokonce se usmiva. (Vyloudit usmev se mi jeste u nikoho z Ceskych Drah nepodarilo). S pocitem vitezu se potime zpatky pres mesto. Mise splnena.
Pristi rano vyzvedavame Juliana a Kristinu, prenechavame jim nasi postel, aby se trochu vyspali. Jejich cesta trvala jeste dyl nez nase, meli mezipristani na Sri Lance na asi 12 hodin.
Vecer balime a vyrazime na nadrazi. Pripomina mi nas Hlavak, vcetne urovne toalet :-)
Vlak vypada prastare, je to Diesel, tak okamzite zamoruje celou halu. Ve vagonu jsou po obou stranach lehatka nahore, sklopna sedadla dole. Pruvodci povleka postele se zrucnosti nemocnicni sestry. Noc je rusna, protoze vlak na kolejich nadskakuje tak, ze ocenuju sit, ktera me drzi na hornim lehatku. Snazim se nemyslet na to, co vsechno se v posteli muze schovavat. Konecne je rano. V deset hodin dorazime do Chiang Mai. Hostel je jako oaza: krasnej a cistouckej, pani domaci se o nas stara jako o deti a zarizuje nam skolu vareni a pruvodce na trek o hodne levneji, nez jsou ceny agentur. Chiang Mai se mi zatim libi vic nez Bangkok: Chramy sice nejsou tak oslnujici, ale je tu hodne cisteji a min dusno :-)
Zejtra brzo rano vyrazime na trek do dzugle, tak se zase ozvu za par dni. Lovu zdar! Vase Kachna
Wednesday, June 4, 2008
Bangkok
Tak uz jsme tu.
Navsteva Nemecka probehla bez vetsich dramat. Maminka ani babicka me nesnedly a vypada to, ze jsem docela v oblibe. Evropa me docela zasahla: videt reklamy jako doma, stejny jidlo, zacalo se mi moc stejskat po Cechach. A tak jsem si na chvili prala, abych misto cesty do Asie jenom prekrocila hranice a byla doma. Dala bych si studeny pivecko nekde na zahradce, k tomu nakladanej hermelin a pozorovala cvrkot...No, uz budu doma, slaby dva mesice a je to.
Ale misto toho jsem sebrala odvahu a svuj batuzek a vydali jsme se na na letiste. Cesta probehla s mezipristanim v Mnichove bez zadrhele. V duchu hesla chudeho studenta na cestach ("Ber vsechno, co se nabizi, nikdy nevis, kdy se to muze hodit") jsme sbalili nabidnutou cervenou cestovni deku z letadla a takto vyzbrojeni jsme se vydali dobit Bangkok.
Jenze Bangkok dobil nas. Uz klimatizovana letistni hala mela atmosferu dzungle. Kdyz jsme vysli ven, podivat se po autobusu, uplne nas to porazilo. Tekutej vzduch se prece neda dejchat...V ten moment jsem zapremejlela o tom, jestli se da nizkonakladova letenka prebookovat na okamzitou cestu zpatky. Ale po chvili si plice zvykly a zacaly vice mene plavat. Je ted ze me asi obojzivelnik. Vycerpani dusnem jsme rezignovali na hledani autobusu a vydali jsme se k oficialnimu stanovisti taxiku. Za to, ze nas taxikar krasne obral ( za jizdu z letiste jsme zaplatili asi tolik jako za noc v hotelu pro dva :-) jsme si uzili okruzni jizdu po meste, protoze udaje probehl prevrat a pulka mesta je zavrena...(V novinach ale nic nebylo, divny, co?:-)
Hostel je ale uplne pohodovej: bezpecnej, cistej, i kdyz na hranici spartanskyho ubytovani. Klimatizace ma bohuzel jenom dve polohy: "Severni pol" a "Dzungle." Ale potom, co jsme dorazili, nam bylo vsechno jedno. Sprcha, postel a rychle dospat to, co v letadle neslo. Mirne obluzeni jsme se probudili odpoledne kvuli hladu.
Jidlo je na Bagkoku to nejlepsi. Jeste jsme si netroufli na poulicni stanky, protoze rady okoli ("Ani zuby si necisti vodou z kohoutku") nas kapku vystrasily, ale jsme proockovani proti vsemu a trocha "rychleho kroku" me nezabije, tak do toho asi brzo pujdu. Hedrik se zatim tvari vic nez zdrzenlive, ale myslim, ze to krasny ovoce ho zlomi...Vcera jsme zaparkovali v maly hospudce otevreny do ulice, pozorovali jsme kolemjdouci a bezvadne se nadlabli. Thajsky smazeny nudle chutnaj asi tak o tisic procent lip nez jejich cinska varianta a Yum Tum polivka me uplne dostala...Jenom diky tomu, ze kvuli horku nemuzu porad jist, se odsud asi nevratim jako uplna koule.
Kapku se nam prevratil spaci rezim, takze jsme dneska rano zaspali do jedenacti.
Hnedka na dvore je britska kavarna, tak jsme zastavili na snidani. Tradicne thajska by sice byla ostra nudlova polivka, ale na to jeste nemam zaludek. Tak jsem skoncila na slanine a pecenejch fazolich s vajickem, skoro jako kdybych ani neodjela z Norwiche.
Na ceste ke chramu, coz byly ani ne dva kilometry, se nas pokusilo obrat asi deset lidi. Thajci pracujou jako neuveritelne dobre organizovana mafie: Jeden se k Vam priblizi, rekne, ze je student (nebo turisticka policie atp.) a ze pamatka kam mirite je dneska zavrena, protoze sestra krale umrela a je pohreb (nebo nejaka podobna blbost). Ale nicmene, ze pamatky na druhy strane mesta jsou dneska zadarmo a ze vam muze doporucit uzasnej tuk-tuk, kterej vas tam doveze skoro za nic. Tuk tuk vas pak doveze ne k pamatce, ale do obchodu se sperkama, nebo jinejma padelkma, kde do vas hucej tak dlouho, dokud neco nekoupite.
Nejdesnejsi zazitek jsem mela v parku. Vsude tisice spinavejch holubu, Hendrik z nich ma hruzu, tak prchal napred. Priblizil se ke mne chlapik, kterej vypadal, ze uz nejakou dobu brazdi ulice, a do ruky mi vmacknul sacek kukurice pro holuby. Povidam mu, ze to nechci, ale on, ze jsem "beautiful" a ze je to "for free". Rychle jsem hodila tu kukurici po holubech, abych se jich zbavila, protoze po mne uz sli. Chlapik povida, ze chce zaplatit. Lehce zmatena namitam, ze kukurice prece byla zadarmo. To uz me zmackli tri chlapici, ze chtej zaplatit. Uz sem zacinala panikarit, protoze jsem u sebe nic nemela, kdyz me Hendrik vykoupil.
Po tomhle zazitku se mi docela trasly kolena, tak jsme zapadli do musea, abysme se dozvedeli neco o thajsky historii a kulture. Exposice byla neuveritelne dobre udelana a interaktivni. Jedinej hacek byl, ze si ve vsech videoklipech delali legraci z belochu:-) Asi opravnene, kdyz jsem videla, jak se tu nektery turisti chovaj...
Z musea jsme prebehli do "zavrenyho" chramu, kterej mel normalne otevreno. Byl to celej komplex. Dominantni chram, se zlatou sochou leziciho Buddhy dlouhou okolo triceti peti metru, byl uplne neuveritelnej. Thajci jsou mistri mosaiky a fresek, uz se tesim az si sem do kavarny pritahnu kabel a prehraju nejaky fotky na blog.
Ted uz je tu pomalu zas na veceri a dostavam vlci hlad, tak zase vyrazim do ulic za potravou...
Ahoj brzo...Kachna
Navsteva Nemecka probehla bez vetsich dramat. Maminka ani babicka me nesnedly a vypada to, ze jsem docela v oblibe. Evropa me docela zasahla: videt reklamy jako doma, stejny jidlo, zacalo se mi moc stejskat po Cechach. A tak jsem si na chvili prala, abych misto cesty do Asie jenom prekrocila hranice a byla doma. Dala bych si studeny pivecko nekde na zahradce, k tomu nakladanej hermelin a pozorovala cvrkot...No, uz budu doma, slaby dva mesice a je to.
Ale misto toho jsem sebrala odvahu a svuj batuzek a vydali jsme se na na letiste. Cesta probehla s mezipristanim v Mnichove bez zadrhele. V duchu hesla chudeho studenta na cestach ("Ber vsechno, co se nabizi, nikdy nevis, kdy se to muze hodit") jsme sbalili nabidnutou cervenou cestovni deku z letadla a takto vyzbrojeni jsme se vydali dobit Bangkok.
Jenze Bangkok dobil nas. Uz klimatizovana letistni hala mela atmosferu dzungle. Kdyz jsme vysli ven, podivat se po autobusu, uplne nas to porazilo. Tekutej vzduch se prece neda dejchat...V ten moment jsem zapremejlela o tom, jestli se da nizkonakladova letenka prebookovat na okamzitou cestu zpatky. Ale po chvili si plice zvykly a zacaly vice mene plavat. Je ted ze me asi obojzivelnik. Vycerpani dusnem jsme rezignovali na hledani autobusu a vydali jsme se k oficialnimu stanovisti taxiku. Za to, ze nas taxikar krasne obral ( za jizdu z letiste jsme zaplatili asi tolik jako za noc v hotelu pro dva :-) jsme si uzili okruzni jizdu po meste, protoze udaje probehl prevrat a pulka mesta je zavrena...(V novinach ale nic nebylo, divny, co?:-)
Hostel je ale uplne pohodovej: bezpecnej, cistej, i kdyz na hranici spartanskyho ubytovani. Klimatizace ma bohuzel jenom dve polohy: "Severni pol" a "Dzungle." Ale potom, co jsme dorazili, nam bylo vsechno jedno. Sprcha, postel a rychle dospat to, co v letadle neslo. Mirne obluzeni jsme se probudili odpoledne kvuli hladu.
Jidlo je na Bagkoku to nejlepsi. Jeste jsme si netroufli na poulicni stanky, protoze rady okoli ("Ani zuby si necisti vodou z kohoutku") nas kapku vystrasily, ale jsme proockovani proti vsemu a trocha "rychleho kroku" me nezabije, tak do toho asi brzo pujdu. Hedrik se zatim tvari vic nez zdrzenlive, ale myslim, ze to krasny ovoce ho zlomi...Vcera jsme zaparkovali v maly hospudce otevreny do ulice, pozorovali jsme kolemjdouci a bezvadne se nadlabli. Thajsky smazeny nudle chutnaj asi tak o tisic procent lip nez jejich cinska varianta a Yum Tum polivka me uplne dostala...Jenom diky tomu, ze kvuli horku nemuzu porad jist, se odsud asi nevratim jako uplna koule.
Kapku se nam prevratil spaci rezim, takze jsme dneska rano zaspali do jedenacti.
Hnedka na dvore je britska kavarna, tak jsme zastavili na snidani. Tradicne thajska by sice byla ostra nudlova polivka, ale na to jeste nemam zaludek. Tak jsem skoncila na slanine a pecenejch fazolich s vajickem, skoro jako kdybych ani neodjela z Norwiche.
Na ceste ke chramu, coz byly ani ne dva kilometry, se nas pokusilo obrat asi deset lidi. Thajci pracujou jako neuveritelne dobre organizovana mafie: Jeden se k Vam priblizi, rekne, ze je student (nebo turisticka policie atp.) a ze pamatka kam mirite je dneska zavrena, protoze sestra krale umrela a je pohreb (nebo nejaka podobna blbost). Ale nicmene, ze pamatky na druhy strane mesta jsou dneska zadarmo a ze vam muze doporucit uzasnej tuk-tuk, kterej vas tam doveze skoro za nic. Tuk tuk vas pak doveze ne k pamatce, ale do obchodu se sperkama, nebo jinejma padelkma, kde do vas hucej tak dlouho, dokud neco nekoupite.
Nejdesnejsi zazitek jsem mela v parku. Vsude tisice spinavejch holubu, Hendrik z nich ma hruzu, tak prchal napred. Priblizil se ke mne chlapik, kterej vypadal, ze uz nejakou dobu brazdi ulice, a do ruky mi vmacknul sacek kukurice pro holuby. Povidam mu, ze to nechci, ale on, ze jsem "beautiful" a ze je to "for free". Rychle jsem hodila tu kukurici po holubech, abych se jich zbavila, protoze po mne uz sli. Chlapik povida, ze chce zaplatit. Lehce zmatena namitam, ze kukurice prece byla zadarmo. To uz me zmackli tri chlapici, ze chtej zaplatit. Uz sem zacinala panikarit, protoze jsem u sebe nic nemela, kdyz me Hendrik vykoupil.
Po tomhle zazitku se mi docela trasly kolena, tak jsme zapadli do musea, abysme se dozvedeli neco o thajsky historii a kulture. Exposice byla neuveritelne dobre udelana a interaktivni. Jedinej hacek byl, ze si ve vsech videoklipech delali legraci z belochu:-) Asi opravnene, kdyz jsem videla, jak se tu nektery turisti chovaj...
Z musea jsme prebehli do "zavrenyho" chramu, kterej mel normalne otevreno. Byl to celej komplex. Dominantni chram, se zlatou sochou leziciho Buddhy dlouhou okolo triceti peti metru, byl uplne neuveritelnej. Thajci jsou mistri mosaiky a fresek, uz se tesim az si sem do kavarny pritahnu kabel a prehraju nejaky fotky na blog.
Ted uz je tu pomalu zas na veceri a dostavam vlci hlad, tak zase vyrazim do ulic za potravou...
Ahoj brzo...Kachna
Saturday, May 31, 2008
Kacencina cesta
Pamatujete se jeste z detstvi na 'Honzikovu cestu'? Jak se maly Hozik vydal na dalekou cestu za dedeckem a co ho pritom potkalo? Tak Kacenka to ma podobne...
Kacenka se vydala z Norwiche za dedeckem. Teda dedecek neni Kacencin, je Hendrikuv, ale to nevadi, hlavni je ta paralela s Honzikem :-)
V Norwichi je od vcerejska po zkouskach a hnedka dneska jsme se vydali na Dalekou Cestu.
Pro ty z Vas, ktere postihla moje kompletni emailova paralyza a nemate ode me uz dlouho zadny zpravy : Moje malickost, moje lepsi nemecka polovina a jeste dva spratelene pary se vydavame na cestu do jihovychodni Asie. Na programu je hlavne Thajsko a Vietnam, ale exklusivni balicek zahrnuje i Kambodzu. Ja a Hendrik letime jako prvni, zajistime podminky, potkame ostatni a cela ta legrace bude trvat zhruba sest tejdnu. Na ceste z Anglie ale mame na programu Nemecko jako zastavku na vikend, protoze jedeme navstivit Hendrikova dedecka.
Pripravy na cestu byly narocny i vzrusujici: Viza, deset ockovani, vyridit prihlasku na LLM, pozadat o stipendium, koupit podlozku proti stenicim, napsat esej, ooops: pas propada za min nez pul roku, co ted?, vystehovat se, uronit par slzicek pro odjizdejici Erasmus spolustudenty, udelat zkousky, koupit bikiny (nejvetsi pruda), naplanovat trasu, zabalit a.....
VYRAZIME!
Dnes rano jsme ja a Henk popadli svoje ruksaky (mimochodem jsem na sebe docela hrda, protoze na sest tejdnu mam v batuzku sotva deset kilo) a lehkou prochazkou jsme se vydali na autobus. Ten nas mel dovezt k vlaku s pohodlnou casovou rezervou.
Tady prijde mensi vlastenecka vlozka: Pokud si nekdo stezujete na ceskou dopravu, jedte do Anglie. Vyleci Vas to. V Anglii autobusy jezdi jenom, kdyz to neni napsany v jizdnim radu...ne, ze by teda zastavky mely vubec vyveseny jizdni rady...Bohuzel dnesni varianta sloganu 'First buses go every 10 min' vypadala tak, ze prijely dva prazdny doubledeckery po pul hodine. To uz se nase pohodlna casova rezerva smrskla na 'tak tak to stihnem'. Kdyz jsme konecne dorazili na nadrazi, museli jsme vytisknout listky: V Anglii zrejme nemuzete mit jeden listek na vsechno: pro kazdej prestup jsme dostali dva extra listky (taky jsme dva cestujici, ze jo...vytisknout pocet dva na jeden listek je zrejme nad anglickou logiku).
Ted ale zacalo to prave dobrodruzstvi: minuta do odjezdu vlaku, ale nemame ani paru o tom, ze kteryho nastupiste nam to jede. Sprint k pruvodcimu, posila nas na 'trojku'. Uz ve vlaku zjistujeme, ze nejede smer Londyn, ale do Manchesteru. Zkusime pruvodciho na druhem nastupisti, posila nas na prvni. Dva vlaky. Samozrejme vybirame opet ten spatne. Asi tak vterinu pred tim, nez nas vlak odjizdi, vtrhneme do preplnenyho vagonu. Konecne! Malej motoracek se dvema vagonkama. Ale je to nas vytouzenej expres na Stansted...
Tak jsme vyrazili. Zbytek cesty probehl ve znameni zpozdeni a nudy, ale uz jsme tu. Sedim ted u Henkovy maminky v obejvaku a tukam do jejiho pocitace (proto taky to nasili na cesky diakritice). Doufam, ze jsem prosla testem, maminky nejsou zrovna moje specialita...
Zejtra napisu vic o Berline, ale ted uz se mi klizej ocicka, musim jit spinkat....
Preju Vam vsem krasnou dobrou noc....
Kacenka se vydala z Norwiche za dedeckem. Teda dedecek neni Kacencin, je Hendrikuv, ale to nevadi, hlavni je ta paralela s Honzikem :-)
V Norwichi je od vcerejska po zkouskach a hnedka dneska jsme se vydali na Dalekou Cestu.
Pro ty z Vas, ktere postihla moje kompletni emailova paralyza a nemate ode me uz dlouho zadny zpravy : Moje malickost, moje lepsi nemecka polovina a jeste dva spratelene pary se vydavame na cestu do jihovychodni Asie. Na programu je hlavne Thajsko a Vietnam, ale exklusivni balicek zahrnuje i Kambodzu. Ja a Hendrik letime jako prvni, zajistime podminky, potkame ostatni a cela ta legrace bude trvat zhruba sest tejdnu. Na ceste z Anglie ale mame na programu Nemecko jako zastavku na vikend, protoze jedeme navstivit Hendrikova dedecka.
Pripravy na cestu byly narocny i vzrusujici: Viza, deset ockovani, vyridit prihlasku na LLM, pozadat o stipendium, koupit podlozku proti stenicim, napsat esej, ooops: pas propada za min nez pul roku, co ted?, vystehovat se, uronit par slzicek pro odjizdejici Erasmus spolustudenty, udelat zkousky, koupit bikiny (nejvetsi pruda), naplanovat trasu, zabalit a.....
VYRAZIME!
Dnes rano jsme ja a Henk popadli svoje ruksaky (mimochodem jsem na sebe docela hrda, protoze na sest tejdnu mam v batuzku sotva deset kilo) a lehkou prochazkou jsme se vydali na autobus. Ten nas mel dovezt k vlaku s pohodlnou casovou rezervou.
Tady prijde mensi vlastenecka vlozka: Pokud si nekdo stezujete na ceskou dopravu, jedte do Anglie. Vyleci Vas to. V Anglii autobusy jezdi jenom, kdyz to neni napsany v jizdnim radu...ne, ze by teda zastavky mely vubec vyveseny jizdni rady...Bohuzel dnesni varianta sloganu 'First buses go every 10 min' vypadala tak, ze prijely dva prazdny doubledeckery po pul hodine. To uz se nase pohodlna casova rezerva smrskla na 'tak tak to stihnem'. Kdyz jsme konecne dorazili na nadrazi, museli jsme vytisknout listky: V Anglii zrejme nemuzete mit jeden listek na vsechno: pro kazdej prestup jsme dostali dva extra listky (taky jsme dva cestujici, ze jo...vytisknout pocet dva na jeden listek je zrejme nad anglickou logiku).
Ted ale zacalo to prave dobrodruzstvi: minuta do odjezdu vlaku, ale nemame ani paru o tom, ze kteryho nastupiste nam to jede. Sprint k pruvodcimu, posila nas na 'trojku'. Uz ve vlaku zjistujeme, ze nejede smer Londyn, ale do Manchesteru. Zkusime pruvodciho na druhem nastupisti, posila nas na prvni. Dva vlaky. Samozrejme vybirame opet ten spatne. Asi tak vterinu pred tim, nez nas vlak odjizdi, vtrhneme do preplnenyho vagonu. Konecne! Malej motoracek se dvema vagonkama. Ale je to nas vytouzenej expres na Stansted...
Tak jsme vyrazili. Zbytek cesty probehl ve znameni zpozdeni a nudy, ale uz jsme tu. Sedim ted u Henkovy maminky v obejvaku a tukam do jejiho pocitace (proto taky to nasili na cesky diakritice). Doufam, ze jsem prosla testem, maminky nejsou zrovna moje specialita...
Zejtra napisu vic o Berline, ale ted uz se mi klizej ocicka, musim jit spinkat....
Preju Vam vsem krasnou dobrou noc....
Vsechno je jednou poprve...
Tak uz je to tady. Z Kaceny se stala zena tretiho tisicileti se vsim vsudy a pridala se ke kulture virtualnich nomadu. Ze zacatku mi psat blog pripadalo trosku proti srsti, neco jako dusevni striptyz online, ale nouze naucila Dalibora housti. Uz od Vanoc jsem nestihala nikomu poradne napsat, posilat vsem fotky v priloze taky neni dvakrat sikovny, tak proste budu mit neco jako 'tajnej denicek', pristupnej pro zhruba tri miliardy lidi. Ne, ze by teda pravdepodobne moc lidi chtelo moje dusevni vylevy cist, ale doufam, ze Vy je cist budete :-)
Objevi se tady, co me pres leto potka
a sem tam i nejaka ta fotka :-)
Pochvalne reakce prijdou k duhu
i Kachna potrebuje obcas vzpruhu
Tak a je to.
Rovnou napisu svuj prvni blog. Ani to nebolelo.
Vase Kacena
Objevi se tady, co me pres leto potka
a sem tam i nejaka ta fotka :-)
Pochvalne reakce prijdou k duhu
i Kachna potrebuje obcas vzpruhu
Tak a je to.
Rovnou napisu svuj prvni blog. Ani to nebolelo.
Vase Kacena
Subscribe to:
Posts (Atom)
